When the beginning of the seventies of the last century, managed to enter into the broader Jana Robbové awareness, should be relatively everything he needs for a successful career as a pop singer. In addition to the talent and the necessary facilities in Prague's Semafor Theatre, where it was his time in the engagement, she managed a couple of hits. Interested in working with a new singer showed even Karel Gott, who filmed in 1972 on his album duet. The song was called Rambling and was even Gottově tv of the recital. A dashing young singer he liked. At the time, it actually seemed to have a successful career, just a few steps and skillful management moves. Looked like the ...
Singer, meanwhile, won in 1973 in Děčín and anchor the festival without controversy great chances. How would not, if she could sing, and she had problems on the stage to move. Definitely like a Helen Vondráčková, Marie Rottrová or Hana zagorová. In addition, the Robbové and Petra Janů contour or Jana Kratochvílová, prevail was to a little later.
Yet the singer-songwriter Jana Robbová, who felt the rock and blues and that one time she also in the program of Vaclav Neckar and his band the Germs, not materialized. Or pushed, but only for a while. It is true that in the first half of the 1970s has until the first of the five most sought-after singers in the Golden slavíku, but then gradually faded into oblivion. Faded gradually and Nice.
The last years of his turbulent life actually even sung. She worked as a waitress, but mainly with the health problems. It was called the Jana Kabiru. For its surroundings, as well as for the people who knew her as a once famous singer, it was a shock when she died in August 1996.

Zdroj: Robert Rohál: Vzlety a pády slavných českých žen.



V roce 1962 ho dokonce vyloučili z gymnázia, a to těsně před maturitou. Školu již nikdy nedokončil a nikdy nezískal ani řádné hudební vzdělání, přestože na piano hrál už od šesti let.
Jeho rodiče se brzy rozvedli, svého vlastního otce prakticky nepoznal. Rok 1948 nesla rodina velmi těžce, a to se odráželo v celém Novákově životním postoji, v jeho nesmiřitelném postoji vůči bolševickému zřízení.
Se svými kamarády a sousedy z domu založil kapelu. Poslouchali v té době nábožně Beatles, a tak začali hrát jejich písně a pojmenovali se hrdě a bezelstně také Beatles. V roce 1965 poprvé nahráli za pomoci technika z rozhlasu pana Slámy svou první nahrávku ve sklepě jednoho domu. P. Sláma odnesl písničky Jiřímu Černému. Ten vybral „Já budu chodit po špičkách“ a „Povídej“ a odvážně ji zařadil do rozhlasové hitparády Houpačka. K naprostému překvapení všech se písnička hned po prvním odvysílání stala naprostým hitem a držela se v čele rok a půl. Museli kvůli ní změnit pravidla Houpačky, protože by tam zřejmě zůstala ještě hodně dlouho.Téměř přes noc se tak Petr Novák se svými kamarády stali hitmakery, ovšem pouze v rozhlase, protože téměř nekoncertovali, a hlavně v září roku 1965 její dva členové narukovali na vojnu, čímž došlo k rozpadu původní kapely.
Petr využil čas a zaměřil se na svůj dávný sen - chtěl se stát hercem. Přihlásil se na DAMU, kam ho nakonec nepřijali, a tak nastoupil jako elév do kočovného divadla Maringotka. V roce 1966 mu nabídla skupina Flamengo angažmá. Rozhodl se pro návrat k muzice. V roce 1967 znovu oživuje svou kapelu a v této době zažívá Petr zřejmě největší úspěch v celé své kariéře.
Nelze ovšem pominout politické události, které v době této úspěšné kariéry velmi citelně zasáhly do života nejen Petra Nováka. Svůj jednoznačný postoj prezentoval, a to se vší parádou. Stalo se tak hned v roce 1969 na Bratislavské lyře, kde zazpíval píseň a vyhlásil minutu ticha za Jana Palacha. Petr Novák začal mít potíže. Sice nikdy nedostal oficiální distanc, jen takový tichý. Všichni se ale báli Nováka zvát, aby z toho neměli problémy. Novákovým snem a naplněním bylo promlouvat k lidem, mluvit o trápení a problémech, které prožívají lidé jako on.
Začátkem 70. let na tom byl velmi špatně nervově i zdravotně, zažívá svou první velkou krizi, jak hudební, tak životní. Znovuobnovená kapela se pomalu rozpadá, protože se neuživí. Někdy začátkem roku 1974 měl Petr Novák velmi vážnou autonehodu, když se vraceli z koncertu. Auto řídil manažer, který při té nehodě přišel o nohu, Petr se amputaci vyhnul jen o chlup. Nohu mu v Havlíčkovo Brodě sešroubovali a o několik měsíců později už zase vystupoval. V roce 1984 přichází další zlom v jeho životě - vzal si herečku Evu Jakoubkovou.
Petr měl několik neřestí. Byl velmi silný kuřák, rád a vytrvale popíjel alkohol a téměř vůbec nejedl. Místo snídaně si dal pivo, místo oběda další, k večeři případně víno. Není divu, že byl velmi hubený, kostnatý, šlachovitý a křehký. Velmi snadno a často přišel k nějaké zlomenině, jednou to byla pata, pak žebra, nakonec mu praskl kyčelní kloub, a tak dostal totální endoprotézu. Bolestí se už nikdy nezbavil. Jeho zdravotní stav velmi zhoršovala rozsáhlá trombóza v dolních končetinách. 19. srpna 1997 mu od rána nebylo dobře. Nešel ani do své oblíbené hospůdky U radnice, kde se stavoval ještě předchozího dne. Celý den proležel, odpoledne usnul a spal. Krásná smrt... Její příčinou byl srdeční kolaps, celkové vyčerpání organismu. V době smrti vážil při své výšce 190 cm jen 60 kilogramů…
Životní příběh našeho populárního zpěváka by totiž vydal nejen na píseň, ale na samostatný film. Petr byl totiž před maturitou vyloučen z gymnázia a v hudbě se stal samoukem. V roce 1963 založil s kamarády skupinu, která později dostala název George and Beatovens. Jejich skladba Já budu chodit po špičkách se okamžitě stala hitem. V roce 1967 nahráli dnešní titulní Klaunovu zpověď. Po roce 1971 je skupina George & Beatovens rozpuštěna a Petr Novák vystupuje spíše sólově. V polovině 80. let Petr přemýšlel o konci své hudební kariéry, ale správně jej od toho odradili jeho nejbližší... Po celou svou kariéru zpěvák bojoval s velmi špatným zdravotním stavem. Moc nejedl, o to více kouřil a pil, mnohokrát musel být hospitalizován. Měl vyložený odpor k jídlu a dá se říci, že trpěl mentální anorexií. Měl problémy s chůzí, koncem 80. let dokonce spadl ze schodů a zlomil si nohu v krčku. Jeho zdraví pak velmi zhoršila rozsáhlá trombóza v dolních končetinách. Několik týdnů před smrtí musel od lékařů dostávat injekce, aby na dvouhodinovém koncertě vůbec mohl fungovat. Jedno z jeho posledních vystoupení bylo v kostele, kde za doprovodu kytary a violy odehrál své největší hity... Petr Novák zemřel 19. srpna 1997 ve spánku. Skonal tiše, bezbolestně na srdeční kolaps a celkové vyčerpání organismu. Bylo mu pouhých 51 let... (mull)

Zdroj: Super,cz


Pavel Novák byl český zpěvák, skladatel, hudebník a spisovatel, který se stal známým v šedesátých letech minulého století. Byl jednou z nejvýraznějších postav české populární hudby. V šedesátých letech se výrazně podílel na masovém prosazení rockového mužského pěveckého stylu. Má velikou zásluhu na prosazení češtiny do populární hudby (české texty převzatých skladeb).
Po maturitě na gymnáziu v Přerově (1962) studoval na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomoucii (biologie, tělesná výchova). Absolvoval v roce 1967. Zpívat začal v roce 1961 se souborem tradičního jazzu Dixiland Přerov. S tímto souborem pořídil v roce 1962 svoji první rozhlasovou nahrávku. Krátkou dobu zpíval i s orchestrem Alfa. V roce 1964 byl jedním ze spoluzakladatelů skupiny Synkopy. S touto skupinou natočil v roce 1966 velice úspěšnou píseň Vyznání. V rozhlasové Houpačce překonala tato píseň všechny dosavadní rekordy. Začal působit nejen jako zpěvák, ale i jako skladatel a textař. Postupně dostal nabídky k natáčení s Ostravským rozhlasovým orchestrem, či s Tanečním orchestrem Československého rozhlasu (TOČR). V roce 1967 zakládá vlastní skupinu Vox. S tímto hudebním seskupením natočil celou řadu hitů (Asi, Chodím, Viktoria...). S Voxem působil Pavel Novák zhruba 10 let a poté založil skupinu Proto. V ní se obklopil mladými rockovými hudebníky a natočil s nimi mimo jiné i úspěšnou skladbu Morava. Od počátku devadesátých let vystupuje s vlasní skupinou Family a velkou část svých koncertních aktivit směřoval na koncerty pro děti. Za více než 40 let působení na domácí hudební scéně vystupoval a natáčel prakticky se všemi špičkovými domácími orchestry. Koncertoval v Německu, Francii, USA, Austrálii, Mongolsku, Polsku, Jugoslávii, Belgii. Je autorem několika knih (Jak jsem zpíval klokanům, Vyznání, I smrt se bojí...).
Pavel Novák podlehl rakovině prostaty v přerovské nemocnici 11. února 2009

Autor: uživatel(ka) didier osobnosti,cz


1975
Čas středoškolského studia - se spolužákem Lubošem Trnkou zakládá svoji první skupinu. Hraje country a jmenuje se „Travaléři“. 1978
V duu se spolužákem Trnkou se Jakub Smolík účastní soutěže amatérských umělců „Zpěvák polabí“. Výsledek - cena diváků. 1978-80
Období vojenské služby v Českých Budějovicích. Hudba u Jakuba nemohla jít stranou a tak bylo založení tanečního a dechového orchestru „Horizont“ dalším logickým krokem jeho hudební dráhy. Soubor se prezentoval zejména na soutěžích ASUT a celostátních festivalech a získal mnoho předních umístění a čestných uznání.
1982-85
Muzika dostává zelenou – Jakub zahajuje studium na Ježkově konzervatoři v Praze. Účastní se pěveckých soutěží a působí jako frontman rockových skupin „Rockyt“ a „Kroket“.
1986
Přichází první velká nabídka - ke spolupráci s Lucií Bílou a Maximem Petra Hanniga. Na světě je první Jakubův velký šlágr „Až se ti jednou bude zdát“(prvně se objevil v pořadu „Pozor začínáme“).
1987
Kolotoč kolem vycházející hvězdy se roztáčí na plné obrátky - spolupracuje se zpěvačkami Martou Stravovou a Martinou Formanovou,vystupuje společně s Lukášem Vaculíkem, Miroslavem Moravcem a Dagmar Veškrnovou. Dalším potvrzením nesporného talentu se stává ocenění „Duhová deska“ za nejúspěšnější píseň roku.
1988-89
Turné šedesáti koncertů po celém SSSR.
1992
Vydání propagační desky u kamaráda Franty Kasla s názvem: „Až se ti jednou bude zdát“. Další nabídka – tentokráte od Jiřího Zmožka a jeho fy. Carmen. Vychází CD „Největší hity country zpívá Jakub Smolík“.
1993
Po úspěchu prvního dílu vychází CD „Největší hity II“ , vznikají další dva videoklipy - „Prý chlapi nebrečí“ a „Ave Maria“. Nový koncertní program s Jiřím Zmožkem a Radoslavem Brzobohatým se setkává v veskrze kladnou odezvou.
1994
Jakub Smolík podepisuje vydavatelskou smlouvu s TOMMÜ records a vychází mu další album „Jakub Smolík country“. Pilně koncertuje a skládá …
1995
Vzniká poetický videoklip na text Vítězslava Nezvala „O nespočetné kráse těla“ a album „Jakub Smolík 95“.
1996
Tento rok přináší jeden z největších Jakubových hitů , podle nějž bylo nazváno i celé řadové album - „Víš“. Ve videoklipu k této písni si zahrála Petra Voláková.
1997
U Tommü records vychází kompilace „Lásky Jakuba Smolíka“ a světlo světa spatřuje i speciální nosič - CD „Country vánoce Jakuba Smolíka“.
1996-98
Jakubovo žánrové spektrum se opět rozšiřuje – svou muzikantskou univerzálnost a profesionalitu dokazuje při spolupráci s Michalem Davidem na dětských projektech: „Písničky Ferdy mravence“, „Štědrý večer s panem Ladou“a „Méďa Béďa a jeho přátelé“.
1998
Jakub podepisuje smlouvu s vydavatelstvím B&M Music a na pultech obchodů se objevuje CD „Jen blázen žárlí“. Následují dva nové videoklipy - „Živá láska“ (s Evou Vejmělkovou) a „Má Jenny“.
1999
Alba Jakuba Smolíka vykazují značný komerční úspěch, nový CD počin „Zachraňte milenky“ fanoušky opět okouzlí …
2000
Vzniká CD „Stýskání“,vzešlé mj. i ze spolupráce s Petrem Jandou a Alešem Brichtou – oba umělci účinkují i v novém videoklipu „Každej si meleme svou“. Jakubova živá vystoupení se skupinou „Zlatí paroháči“ sklízí zasloužený aplaus.
2001
Rok počátku spolupráce s producentem Michalem Kracíkem, nové turné a příprava materiálu na nové album. Koncem pozimu se začíná rýsovat možnost Jakubova „draftu“ jiným hudebním vydavatelstvím, ale vše je ještě ve hvězdách … média s nebývalým zájmem sledují dění okolo Jakuba, leč to hlavní se ještě nestalo …
2002
Svým způsobem bod nového startu – Jakub podepisuje exkluzivní smlouvu s vydavatelstvím Popron Music, příprava nového alba pod produkcí Marka Dobrodinského a Michala Kracíka vrcholí. V polovině září je hotovo a Jakub odlétá do USA aktivně se zúčastnit motocyklové jízdy po slavné „Route 66“. Po návratu za obrovského zájmu médií křtí nové „hudební dítě“ – CD „Dopisy lásky“, jež se velmi záhy vyhoupne do žebříčků. To už je ovšem Jakub zpět na pódiu a sérii TV natáčení, autogramiád a koncertních vystoupení, stejně jako jeden z nejplodnějších roků, uzavře stylově – beznadějně vyprodaným vánočním koncertem v Bránickém divadle v Praze. Jeho novoročním předsevzetím je dárek fanouškům – velké jarní turné …
2003
Album „Dopisy lásky“ se velmi záhy stává „zlatým“ a obrovský ohlas má i Jakubovo jarní turné s kapelou „Zlatí paroháči“. To se z plánovaných dvou měsíců díky obrovskému zájmu nakonec protáhne na třičtvrtě roku. Mezitím se na pultech obchodů objevuje zlatá edice „Dopisů lásky“, doplněná o tři bonusové písně a videokazeta se zpěvákovými videoklipy a dokumentárním filmem. Jakubova obliba stoupá nevídaným tempem a podzimní série autogramiád předznamenává masivní zájem, jež se potvrdí vyprodanou sérií vánočních koncertů. Tradiční Jakubův vánoční dárek fanouškům – Pražský koncert v Branickém divadle je vyprodán dokonce hned dvakrát za jeden den, ovšem to největší překvapení má teprve přijít. V polovině prosince je v anketě „Český slavík“ zvolen „skokanem roku“ a to je příslib, který je více než zavazující …
2004
Světlo světa spatřuje „Samotář“. Tato nová deska je opět brzy „pozlacena“ a publikum dává zpěvákovi jasně najevo, že sám opravdu není. Šňůra koncertů po celé republice je vyprodána, štace střídá štaci, dochází i na novinky v koncertním programu a mnohé přídavky. Každoroční Jakubův pražský vánoční koncert se opět pro obrovský zájem koná hned dvakrát za sebou v jeden den. To už je ale počato další hudební dítko…
2005
Jmenuje se „Chci Ti říct…“ a ukazuje se, že nebývale silná podpora fanoušků se pozitivně promítla i do novinkových písní této kolekce. Z pultů obchodů album mizí ještě rychleji, než to předchozí a to znamená jediné: je třeba poděkovat. A to ve velkém stylu. Své „DÍKY“ fanouškům řekl Jakub Smolík 9. listopadu před objektivy televizních kamer v beznadějně vyprodané Lucerně. Na pódiu této mekky českých zpěváků nejenže už obdržel Zlatou desku za nové CD (!), ale byl i zahrnut přízní a gratulacemi svých přátel – hostů galakoncertu (Lenka Filipová, Wabi Daněk, Bohouš Josef, Martin Maxa, Pepa Vojtek, Gabi Goldová a další). Televizní stanice TOP TV záznam tohoto nezapomenutelného večera odvysílala na vánoce téhož roku a na přání diváků jej mnohokráte reprízovala.
2006
Jaro roku se šestkou na konci je pro Jakuba naplněno příjemnými starostmi. Vychází mu výběrové dvoj-CD „36 nejkrásnějších balad“, zpěvák tedy absolvuje tradiční kolečko rozhovorů, autogramiád a dalších aktivit k podpoře alba. Nezahálí však ani koncertně, pilně s kapelou objíždí vlasti České. Ve studiu začíná vznikat nová deska a již ustálený autorský tým (Barták/Šándor/Derner) a nadcházející turné vánočních koncertů dávají tušit, že se Jakubovi fandové opět mají na co těšit…

Autor : uživatel streee


Jeho repertoir není vymezen jediným stylem. Pohyboval se od rocku a popu přes country music až k experimentální tvorbě (Zvon šílencův, dvojalbum Podoby). V textech i způsobem zpěvu od hravého humoru a ironické skepse až k přemýšlivé introspekci v textech autorů jako je Zdeněk Rytíř, Pavel Vrba, Vladimír Poštulka, Eduard Pergner, Michal Horáček, Eduard Krečmar či Josef Fousek.
Hudbě se věnuje profesionálně od roku 1967, kdy přijal nabídku Jiřího Štaidla na angažmá v tehdejším hudebním divadle Apollo. V témže roce vychází jeho první gramofonová deska. Starší nahrávky Petra Spáleného jsou vydávány na labelech firem Supraphon, Bonton, Popron, Apollo Records Comp, Multisonic, Presston. a Reader´s Digest.
Koncertoval a nahrával s Apollobeatem, později skupinou Apollo nepřetržitě 20 let (1967 — 1987). Existují však i nahrávky s velkými orchestry (TOČR, Orchestr Karela Vlacha).
V letech 1987 — 1992 skládá hudbu pro všechna představení Divadla Jiřího Grossmanna, kde také vystupoval. Psal hudbu do TV pořadů DJG „Zajíc v pytli". Pro divadlo E. F. Buriana složil hudbu k inscenaci „Šatra“. Na konci roku 1995 se Petr Spálený znovu vrátil na koncertní pódia s novou skupinou Apollo a Miluškou Voborníkovou. Od roku 2001 koncertuje s kapelou Apollo Band.
Filmy: Trhák, Noc na Karlštejně, Pane, vy jste vdova.
Jeho první manželkou byla Pavlína Filipovská, se kterou má dvě dcery, Pavlínu a Johanu, v současné době žije v Miluší Voborníkovou se kterou má dceru Barboru.
Petr Spálený zpívá píseň Utíkej, která vyšla v roce 1976. Do podvědomí diváků a fanoušků se rozhodně dostal díky svému pronikavému hlasu

Zdroj: Super,cz


Absolvovala dvanáctiletku v Libni. V roce 1963 - 1964 působila v divadle Semafor. Stála u zrodu divadélka Apollo, předchůdce dnešní Ypsilonky.
Její kariéra začala po účasti na konkurzu Miloše Formana. Po srpnu 1968 emigrovala - jako první podepsala dva tisíce slov - 26 let strávila v Mnichově.
Je vdaná, svého muže poznala když pracovala na letišti. Má syna, který žije s otcem v Mnichově, jezdí za ní na prázdniny. Od roku 1997 je redaktorkou Rádia Svobodná Evropa v Praze.
Yvonne Přenosilová obohatila českou hudební scénu o svůj nezaměnitelný projev a několik evergreenů. Tak ten českému lidu poskytla v 60. letech tehdy mladičká zpěvačka Yvonne Přenosilová (62). Pokud chcete znát detailní popis, jaké to je - nosit v duši „boty proti lásce" - vydejte se s námi dnes po stopách stejnojmenného Archivního tajemství...
Psal se rok 1966 a Yvonne v té době bylo právě 19 let. I přes tento nízký věk však byla novou zářivou hvězdou československých rádií - už v sedmnácti letech se totiž poprvé umístila v kategorii zpěvaček v anketě Zlatý slavík. Kritiky byla s nadšením označována jako průkopnice českého rhythm and blues a rock and rollu.
V roce 1968 ale podepsala petici Dva tisíce slov a poté emigrovala do Německa za svými rodiči. V Mnichově, kde žila 26 let, se neúspěšně pokusila o kariéru pod jménem Silová. Následně se seznámila se svým manželem - advokátem von Schuckmannem. Pak se v hudební oblasti přece jen prosadila a za pomoci starých kontaktů se stala redaktorkou Rádia Svobodná Evropa. Její „zlatá éra“ však s koncem šedesátých let pominula a zpěvačka následně už jen těžila ze svých dřívějších největších úspěchů.
O několik desítek let později, v roce 2007, se Lucie Vondráčková pokusila udělat cover verzi Yvonniny klasické písničky - a to právě Bot. Ta se však příliš nezdařila - oproti Přenosilové byla její verze poměrně křečovitá a nepomohl tomu ani „uvolněný“ videoklip se sprejery a jimi zaneřáděnými zdmi. Navíc šedesátá léta byla do hlasu i projevu Přenosilové neomylně obtisknuta a žádná nynější cover verze už je bohužel opravdu zpátky nevrátí.
Yvonne je interpretkou mnoha dalších, notoricky známých hitů, jako Tak prázdná, Roň slzy nebo Mně se líbí Bob. Poslední z nich se před devíti lety objevila ve filmu Filipa Renče - Rebelové, kde samozřejmě nemohla coby vzpomínka na „sladká šedesátá“ vůbec chybět. I díky Přenosilové tak bude tato legendární epocha v hudebních archivech navždy zaznamenána. (mull)

Zdroj: Super,cz


Narodil se ve Vyškově v rodině hudebního vědce a profesora Bohumíra Štědroně. Absolvoval herectví na JAMU a ještě coby student vystupoval v avantgardním divadélku X62. Současně studoval zpěv u profesora Bernarda Kočaře. První písničku pro rozhlas natočil s orchestrem Gustava Broma.
Své první angažmá po absolutoriu dostal v divadle Večerní Brno. Aby "ztratil komplex chlapce z malého města", odešel do Prahy, kde působil rok v divadle Apollo, pak se stal zpěvákem "na volné noze". Zpíval s orchestry Karla Vlacha, Josefa Vobruby či Karla Hybše, vystupoval v televizi i na divadle, spolupracoval s rozhlasem, natočil mnoho písniček. Á propos - ještě dříve než se stal profesionálním zpěvákem, byl již profesionálním textařem (členem OSA od roku 1967). Snad i proto kladl při výběru repertoáru hlavní důraz na text, písně interpretoval jako dramatický celek. Spolupracoval se skladateli typu Jaromíra Klempíře, Jindřicha Brabce nebo Jana Spáleného. Z jeho písní jmenujme například Vlaky, Neklidné srdce, Jdi spát... V sedmdesátých letech patřil k nejprodávanějším československým interpretům.
V roce 1969 hrál a zpíval roli prince v pohádce Popelka po boku Evy Hruškové, Ladislava Peška a Dany Medřické.
Celá devadesátá léta veřejně nevystupoval, zabýval se podnikatelskou činností. Když mu však Ladislav Županič nabídl roli Cassela v muzikálu Viktor, Viktorie, vděčně ji přijal. Po hostování v Hudebním divadle v Karlíně se stal roku 2002 stálým členem souboru divadla Semafor. V současnosti hraje také v divadle Brodway.

Zdroj: Osobnosti,cz
autor: skypi


Z prvníhoho manželství má dvě děti (syna Marcela a dceru), jeho druhá manželka má tři děti, spolu mají jedno dítě. Jeho syn Marcel Zmožek je český textař, zpěvák a skladatel.
Jiří Zmožek složil stovky písní pro mnoho různých významných českých zpěváků a zpěvaček - např.: Karel Gott (To musím zvládnout sám, Zvonky štěstí), Hana Zagorová (Nešlap nelámej, Biograf láska), Marie Rottrová (Ten vůz už jel), Michal Tučný (Tam u nebeských bran), Helena Vondráčková (Nahrávám), Věra Špinarová (Meteor lásky). Pro sebe napsal píseň Už mi, lásko, není 20 let.
Po podnikatelském i rodinném krachu v roce 1994 se upnul k víře v Boha. Od té doby se věnuje skládání křesťanských písní a duchovní službě v různých křesťanských církvích. V posledních letech pořádá duchovně zaměřené koncerty hlavně v Katolické církvi.
Patřil mezi největší hvězdy české pop music. Pak ale Jiří Zmožek zažil několik životních tragédií, pokusil se o sebevraždu a teď už je několik let fanatickým křesťanem!
Když si pak těsně po revoluci Zmožek založil velmi úspěšné hudební vydavatelství Carmen, zdálo se, že česká pop music má nového vládce. Jenže v roce 1994 to všechno skončilo. Hudební impérium zkrachovalo a zanechalo za sebou obří dluhy. Zmožek navíc přichází o rodinné zázemí – manželka se s ním rozvedla. K tomu se připojili velké zdravotní problémy a také pokus o sebevraždu. Když už se zdá, že pro bývalého hitmakera nevede cesta zpátky, našel spásu v Bohu.

Stoprocentní křesťan

„Stal se z něj fanatický křesťan,“ říká o Zmožkovi Zdeněk Izer, který v Carmen vydával. Zmožek začíná znovu skládat a zpívat, ale všechny písně mají jediné téma – lásku k Bohu. Když dnes Zmožkovi zavoláte a on telefon zvedne, tak se vám do sluchátka místo představení ozve: „Chvála našemu pánu, Ježíši Kristu!“ O sobě ale moc mluvit nechce. „Raději piště o našem Pánu,“ vzkázal Blesk.cz při žádosti o rozhovor. Láska k Bohu mu přinesla i novou rodinu. „O dvacet let mladší manželku Marcelu jsem potkal v biblické škole. Má tři děti z prvního manželství,“ popsal svou druhou ženu Zmožek. S tou se přestěhoval na Slovensko do Bratislavy. „Slovensko je více zbožná země než Česko, takže se tam cítím lépe,“ vysvětluje Zmožek, který má z prvního manželství dvě dospělé děti. Koncertuje pak především po slovenských a polských farnostech.
A jeho vystoupení jsou obří demonstrací jeho víry. „Často se stává, že se během vystoupení rozpláče. Většinou vystupuje oblečený jenom v bílé barvě. Je opravdu extrémně zbožný,“ popsal Blesk.cz zážitek z jeho koncertu jeden z diváků. Jeho bývalí kolegové z pop music neskrývají nad Zmožkovým osudem rozpaky. „Vím, že na tom byl velmi špatně, a že mu víra v Boha hodně pomohla. Každopádně je škoda, že už neskládá klasickou pop music. Spolu s Karlem Svobodou to byl největší skladatelský talent u nás,“ posteskla si před časem Hana Zagorová. „Můj současný život mě plně naplňuje, jsem nejšťastnější ve svém životě,“ vzkazuje Zmožek.

Autor: efk


Ve svém raném životě byla Bardotová ctižádostivou baletní tanečnicí. Začala svou hereckou kariéru v roce 1952 a poté, co se objevila v 16 filmech, stala se světem-proslulou herečkou. Její manžel Roger Vadim ji svěřil roli v kontroverzním filmu A Bůh stvořil ženu . Později hrála v kultovním filmu Pohrdání ( r. 1963). Byla nominována na cenu BAFTA za nejlepší zahraniční herečku za roli ve filmu Viva Maria! (r. 1965).
Bardotová odešla ze zábavního průmyslu v roce 1973. Během své kariéry v šoubyznysu Bardotová hrála v 47 filmech, hrála v mnoha hudebních přehlídkách a vydala 80 písní. Byla ji udělena Légion d'honneur v roce 1985, ale odmítla ji přijmout.
Po jejím odchodu do důchodu, Bardotová se etablovala jako aktivistka za práva zvířat. V průběhu roku 1990 se stala kontroverzní kvůli její kritice přistěhovalectví, některé aspekty homosexuality a islámu ve Francii a pětkrát ji byla uložena pokuta za "podněcování k rasové nenávisti ".




Standa Procházka ml., bojoval se smrtí dlouhých osm let. Dodnes se neví, jestli koncem srpna 2003 zemřel na Parkinsonovu nemoc, na kterou jej doktoři léčili, i když měli pochybnosti. Když se přidaly vysoké horečky a zápal plic, byl konec.
Pochází z hudebně založené rodiny (jeho otec Standa Procházka – významný interpret lidovek - v roce 2009 oslavil 90. narozeniny). Od 7 let se učil na klavír, na pražské konzervatoři vystudoval u Jiřího Jirmala obor kytara (absolvoval v roce 1976) a u Václava Bednáře a Miluše Dvořákové obor zpěv (absolvoval v roce 1977). Již během studia zpíval v Kühnově smíšeném sboru, sám vyučoval hru na kytaru a zhudebňoval poezii (např. Václava Hraběte), se kterou vystupoval v pražských klubech. Krátce pracoval jako hudební redaktor v rozhlasové stanici Hvězda. V letech 1981–83 vystupoval se skupinou Maximum Petra Hanniga, od roku 1983 pak s vlastním souborem Magnet v obsazení: saxofon, 2 klávesy, sólová kytara, basová kytara, bicí (leadry postupně Josef Kolín a Jiří Sýkora). Prakticky celý Procházkův repertoár byl původní. Mimo jeho vlastní tvorbu psali hudbu k písním také například Petr Hannig, Jiří Helekal, Richard Bergman, Josef Kolín, Pavel Vaculík, Jiří Zmožek, textově se na nich podíleli Michal Bukovič, Mirek Černý, Václav Hons, Jan Krůta, Jaroslav Machek, Vladimír Poštulka, několik textů si zvláště v pozdějším období napsal Procházka sám. Jeho písně se zprvu obracely především k mládeži, později i k starším generacím. Většinou písně středního proudu nepostrádaly ani názvuky moderní country, folku, rock and rollu či rocku. Mezi jeho nejúspěšnější tituly patří: Až ti bude víc, Bratranec Hubert, Celá škola už to ví, Déšť, Kamión, Krásných žen je nejmíň milión, Karolína, Maturitní léto, Rádioa já, Věci tajemné,Já si počkám, Správně švihnutá, První láska, Epilog, Není ti hodně ani málo, Hádej proč asi, Příběh prázdninový, Náš tajný kout, Znám jen tví dívčí příjmení a mnoho dalších.
V roce 1981 obsadil 5. místo ve finále Intertalentu v Gottwaldově, v divácké soutěži tamtéž získal 2. místo. O rok později zpíval na festivalu Lidé a moře v německém Rostocku, v roce 1984 na festivalu v Drážďanech. Roku 1983 získal za píseň Maturitní léto 3. místo a současně Cenu publika pro nejsympatičtějšího interpreta a píseň na festivalu Děčínská kotva. Nahrál několik snímků s Orchestrem československé televize a orchestrem Karla Vágnera, četné nahrávky také v rozhlase, televizi, Pantonu a Supraphonu.
V devadesátých letech měl svou uměleckou agenturu, kde byl skvělým a úspěšným manažerem. Od práce ho však zbrzdila nemoc.V době nemoci Standa skládal, psal texty, ale též maloval.


Čelný představitel české lidovky ve čtyřicátých, padesátých a šedesátých letech 20. století. Vyučil se číšníkem v Praze, současně se však účastnil amatérských pěveckých soutěží a brzy začal spolupracovat s pražskými tanečními orchestry. Hudební vzdělání si dodatečně doplňoval soukromým studiem u Jana Hilberta Vávry a Egona Fuchse. Stal se oblíbeným interpretem písní v lidovém tónu a jako takový spolupracoval například s orchestrem Antonína Balšánka. Od roku 1939 působil jako profesionální zpěvák v kabaretu U Šenfloků, zpíval také na čajích pro čtenáře časopisů Pražanka a Hvězda v pražské Lucerně. Počátkem čtyřicátých let byl společně s Inkou Zemánkovou a Bajo triem sólistou orchestru Jaroslava Maliny. V letech 1943–45 účinkoval v lidových operetách v Divadle U Nováků. Poté se na krátkou dobu vrátil do Mostu jako kulturní referent. Již v roce 1946 však v Praze opět zpíval jako sólista orchestru Václava Bláhy v Lucerna baru a nahrával také v pražském rozhlase s orchestrem Františka Aloise Tichého. Spolupracoval i s orchestry Bobka Bryena a Ferdinanda Petra, zpíval na různých kabaretních scénách. V letech 1963–66 byl členem souboru Brněnské estrády, se kterým účinkoval na mnoha místech Československa. Později příležitostně spolupracoval s různými orchestry hrajícími lidovkový repertoár, např. s orchestry Karla Vacka, Karla Valdaufa, s dechovou hudbou Supraphonu vedenou Jindřichem Bauerem a dalšími. V roce 1967 založil dámský orchestr Slávinky, se kterým též absolvoval mnoho zájezdů. Řada skladeb v jeho podání byla zaznamenána na deskách firem Esta a Ultraphon. K nejznámějším patří například: Ale ne, Andulička, Bílé konvalinky, Hej, panímámo, Skřivánek zpíval, Tam na stráni.

Král české lidovky

Loni oslavil Standa Procházka nádherné devadesátiny. Už od čtvrté dekády minulého století je jeden z nejvýznamnějších interpretů české lidovky. tohoto postavení se těší dodnes. Všechno začalo vlastně náhodou. Umřela mu maminka a mladý kluk stál před rozhodnutím, čím se bude živit. Z rodného Mostu přesídlil do Kolína, kde se učil číšnické profesi. "Zjistil jsem, že kousek od Kolína právě vystupuje divadelní soubor, který přijme tenora. Tak jsem se tam rozjel. Divadelníci zrovna tábořili v restauraci U Medvídků a principála zajímalo, v kolika operetách už jsem vystupoval. Když jsem po pravdě sdělil, že se zpěvem začínám ztratil zájem. Ale než jsme se rozloučili, chtěl si ode mě vypůjčit peníze. Tak si dneska říkám: Ještě že mě tenkrát nevzali." vzpomíná dnes Standa Procházka s humorem na své první setkání s "šoubyznysem". Celoživotně "sešívanej"
Chuť zpívat ho ale neopustila. Odešel do Prahy a učil se v restauraci na Wilsonově nádraží. "Začal jsem chodit na hodiny zpěvu k Mistru J.H.Vávrovi. Když jsem pak po nocích zkoušel, jak mi to jde, často po mně lítaly ze všech koutů ubytovny škrpály. Házeli je po mně kuchaři, kteří měli místnost vedle a už chtěli spát," směje se zpěvák. Ke zpěvu a muzice objevil třetí lásku - fotbal. "Hrávali jsme na Žižkově, na dnešním stadionu Viktorky. Jednou jsem dal tak krásný gól, že mě pak spousta lidí ještě pár týdnů zdravila a oslavovala na ulici." Jména Plánička a Bican skloňoval s úctou a stal se z něj zapálený slávista. "Ať se na mě sparťané a členové jiných klubů nezlobí, ale já jsem prostě celoživotně "sešívanej" tvrdí přesvědčivě.

Doma je smutno

Příjemný hlas ho brzy "popostrčil" k mikrofonu několika tanečních orchestrů. Od roku 1939 působil jako profesionání zpěvák v kabaretu U Šenfloků, zpíval na čajích v Lucerně. Pak vystupoval s Orchestrem Jaroslava Maliny v kavárně Vltava (spolu s Inkou Zemánkovou a Bajo triem) a v Divadle U Nováků v lidových operetách.A zpíval s nejrůznějšími orchestry, třeba Kara Vacha a Karla Valdaufa, v roce 1967 založil dámský orchestr Slávinky. Radost mu dělal jeho jediný syn, který še úspěšně v jeho šlápějích. O to větší tragédii pak zažil, když Stanislav mladší v roce 2003 v pouhých 48 letech zemřel. Podlehl osmiletému boji s Parkinsonovou nemocí. "Mé vnučce Karolince je dvaadvacet let, už to tedy není žádná malá holčička, ale mladá dáma. Hudbě se nevěnuje. Občas k nim přijdu na návštěvu, tedy také k její mamince a babičce, prostě potěšit se - a hrajeme člověče nezlob se. Jako v dobách, kdy byla malá holka. Nevím, jak je to možné, ale vždyckymě porádně ožulí," dává Standa Procházka nahlédnou trochu do svého soukromí. Stále je rád mezi lidmi. "Doma je smutno. Než bych koukal na prázdný strop, je lepší zpívat, když mě občas někdo někam pozve." A jestli má nějaký recept na svůj elán, humor a dlouhověkost? "Mám! Málo jím a hodně spím, mezi dědky nechodím!" prozrazuje král české lidovky.

Zdroj: Časopis Květy
autor: Miloš Skalka,


Jedná se o stálici české populární hudby, která začala nejprve zpívat jako operetní a muzikálová zpěvačka v bratislavské operetě a posléze i v Hudebním divadle v Karlíně. Teprve později se z ní stala zpěvačka populárních písní.
Po vystudování obchodní školy studovala soukromě hudbu a zpěv. Svoji uměleckou dráhu zahájila jako operetní a muzikálová zpěvačka. Později začala spolupracovat s tanečními orchestry Zdeňka Bartáka a J. Procházky. Od roku 1960 spolupracuje s Orchestrem Karla Vlacha coby jeho hlavní pěvecká hvězda. Za svůj život nazpívala přes 500 písní, celou řadu z nich pak se svým dlouholetým kolegou zpěvákem Milanem Chladilem. V 60. letech 20. století byla poměrně populární a umísťovala se na předních příčkách čtenářské ankety Zlatý slavík, v té době také natočila velké množství dodnes známých písní, vystupovala velmi často v rozhlase i v televizi. Nazpívala i dvě písně do vynikajícího českého filmu Limonádový Joe aneb Koňská opera. Je dodnes stále umělecky aktivní a doposud stále veřejně vystupuje.
V roce 2010 obdržela dodatečně Českého slavíka za rok 1963, kdy v nedělené kategorii zpěváků a zpěvaček skončila druhá za W. Matuškou.


Je znám jako impresionistický skladatel, ale zejména jeho pozdní díla nesou výrazné stopy nastupující moderny a neoklasicismu.
Otec, inženýr, pracoval na výstavbě železnice ve Španělsku, kde se seznámil se svou budoucí ženou a matkou dvou synů, Maurice a Edouarda. Manželé se usadili v Ciboure. Rodina záhy po Ravelově narození přesídlila do Paříže, kde se usadila na bulváru Pigalle. Ravel studoval hru na klavír (u Bériota) a později kompozici na Pařížské konzervatoři, mezi jeho učitele patřil např. Gabriel Fauré. Na konzervatoři s ním studoval i Ricardo Vines, pozdější interpret jeho klavírních děl.
Maurice Ravel se neúspěšně ucházel o Římskou cenu, kdy podle zadání vytvořil tři dnes málo známé kantáty – Alcyone, Alyssa a Myrrha; za Myrrhu, kterou pojal z ironie trochu sladkobolně, dostal 2. místo. I tato epizoda jistě přispěla k tomu, že později odmítl Řád Čestné legie, zahraniční pocty ovšem přijímal, tak se stal rytířem Belgického království i doktorem honoris causa v Oxfordu.
Po počátečních nezdarech si definitivně získal respekt Španělskou Rapsódií, již dříve ovšem zaujal klavírními Vodotrysky, všeobecně oblíbenou se stala i Pavana za mrtvou infantku.
Za války se Ravel dobrovolně přihlásil do armády, kam, kvůli nízké váze, málem nebyl přijat. Nakonec sloužil u kamionů a ve volných chvílích složil na frontě Tři sbory a capella – na vlastní, snad trochu poťouchlé texty.
Roku 1920 se přestěhoval do Monfort l'Amaury, kde bydlel až do své smrti 1937, mezitím však, už jako známý umělec, cestoval a napsal ještě řadu vynikajících děl. Maurice Ravel byl svobodný, bezdětný, liboval si v elegantním oblečení a silných cigaretách Caporal. Roku 1932 utrpěl při jízdě taxíkem zranění hlavy. Krátce nato začal trpět apraxií a ačkoliv byl schopen stále hudbu vnímat a komponovat, ztratil schopnost své myšlenky zachytit do not. Zemřel 28. 12. 1937 po nepovedené operaci mozku v Paříži.


Narodil se ve Štrasburku v židovské alsaské hudební rodině. Jeho otec Louis měl výborný orchestr. Jeho bratr Léon byl úspěšným hudebníkem. Když Léon získal místo ke studiu na Conservatoire de Paris, následovala ho tam celá rodina. Bylo to právě v Paříži, kde Waldteufel strávit zbytek svého života.
Waldteufel studoval klavír na konzervatoři v Paříži 1853 - 1857. Mezi jeho spolužáky byl Jules Massenet. Během svého působení na konzervatoři, se orchestr Louis Waldteufela stal jedním z nejslavnějších v Paříži, a Émile byl často zván hrát k důležitým událostem. Ve věku 27 let, se stal Émile pianistou císařovny Eugénie. Po Franco-pruská válce, kdy se rozpustila druhá francouzská Říše, orchestr hrál na plesech prezidenta v Elysejském paláci. V této době vědělo o Émilovi jen několik členů francouzské vysoké společnosti a bylo mu téměř 40 let, když se stal známější.
V říjnu 1874 Waldteufel hrál na události, které se zúčastnili princ z Walesu a budoucí král Edward VII Spojeného království. Princ byl uchvácen Waldteufelovým "Manolo" valčíkem, a byl připraven učinit Waldteufela známým v Británii. Waldteufelova hudba byla hrána v Buckinghamském paláci před královnou Viktorií. Waldteufel ovládal hudební scény v Londýně a stal se světem-proslulý. Během tohoto období skládal svá nejznámější díla, z nichž mnohé jsou ještě dnes slyšet po celém světě. Stal se dobře známý valčíkem " Bruslaři ", složeném v roce 1882.
Waldteufel koncertoval v několika evropských městech, jako je Londýn v roce 1885, v Berlíně v roce 1889 a na pařížské Opéra Balls v roce 1890 a 1891. Pokračoval ve své kariéře jako dirigent a psal hudbu pro taneční orchestr až do roku 1899, kdy odešel do důchodu.
V roce 1915 Waldteufel zemřel v Paříži ve věku 77 let. Jeho manželka, Celestine Dufau , bývalá zpěvačka, zemřela o rok dříve. Měli dva syny a dceru.


V letech 1986 až 1988 ji její hit " Voyage Voyage ", udělal číslem jedna v mnoha evropských a asijských zemích. Singlů se prodalo přes pět miliónů kopií.


Pocházel z hudební rodiny. Tři roky studoval kompozici na Státní konzervatoři v Praze. Na Karlově univerzitě vystudoval obory estetika-sociologie, byl doktorem filosofie.
V letech 1964–65 působil ve skupině Framus, (teprve později Framus-FIVE – již bez K.Z.), kde zpíval a hrál (spolu s Michalem Prokopem a Ivanem Trnkou) rock'n'roll.
V letech 1968–1973 byl členem Spirituál kvintetu. Roku 1969 byly vydány písně Doney Gal a Kovbojův nářek na desce Písně amerického západu. O dva roky později byla vydána i česká verze Elvisova hitu In The Ghetto – Černošský ghetto.
Od roku 1974 začala jeho sólová kariéra. Roku 1976 vydal svoji první LP desku Dům č.5. Zpíval převážně vlastní písně, nevyhýbal se spolupráci s renomovanými autory (B. Ondráček, P. Janda, K. Svoboda atd.), do svého repertoáru však zařazoval i převzaté písně: Alenka v říši divů, Mosty, repertoár Elvise Presleyho atd. V polovině 70. let zažil největší skok v anketě Zlatý slavík ze 112. na 4. místo.
Roku 1977 podepsal Antichartu.
V roce 1979 založil doprovodnou skupinu Flop, natočil na 50 singlů a 15 alb. Dvakrát vystupoval a spolupracoval s Lenkou Filipovou (album Mosty), mezi unikátní desky patří jistě album z konce 80. let s legendární americkou královnou rock'n'rollu Wandou Jackson, která v padesátých letech vystupovala i po boku Elvise Presleyho.
Karel Zich natočil i celou řadu duetů (kromě zmíněné W. Jackson a L. Filipové), zejména s Pavlem Bobkem, dále s P. Janů, J. Zelenkovou, J. Vondráčkem, Y. Přenosilovou a dalšími.
Karel Zich si složil většinu písní svého repertoáru, jeho písně zpívá i řada našich předních interpretů, složil i hudbu k několika filmům a je i autorem skladby pro fontánu v Mariánských Lázních.
V posledních letech vystupoval jak sám se svou kytarou a svým samostatným recitálem, tak se svou skupinou a v neposlední řadě od roku 1992 opět se Spirituál kvintetem.
Karel Zich prodal přes milion desek (jen Paráda přes 1/4 mil.) a za svou kariéru měl za sebou tisíce koncertů u nás, ale i ve většině zemí Evropy. Vystupoval i v USA, Kanadě, Chile, Brazílii, Austrálii, na Islandu atd.
Patřil stále k našim nejfrekventovanějším zpěvákům a kromě rock'n'rollu zpíval folk, spirituály, pop i jiné. K největším jeho hitům patřila stále Paráda, Máš chuť majoránky, Alenka v říši divů, Dům č. 5, Není všechno paráda, Mosty, Za to může rock'n'roll, Sám se svou kytarou, Měla na očích brýle, Doney Gal, Ghetto, Kola pop-music se točí dál, Jeden tón, Bowery Street, Já ti zpívám atd.
Karel Zich zemřel na dovolené, když po potápění poblíž korsického města Porto-Vecchio dostal infarkt.


Jeho matka pocházela z Báčskeho Petrovce, otec byl ředitelem strojařského učiliště v Galantě. Na základní škole v Galantě byla jeho spolužačkou zpěvačka Eva Máziková. Později šel studovat na strojařskou průmyslovku v Partizánském, kterou nedokončil. V době dovolené svých rodičů v Jugoslávii odjel vystupovat s orchestrem Jaroslava Mikuly do zahraničí.
V roce 1968 s Robem Kazíkem založili v Zlatých Moravciach bigbeatovou skupinu The Ice Boys (Ľadoví chlapci). V roce 1969 začal zpívat s Evou Mázikovou v skupině Braňa Hronca. V televizi Vystoupil v Malé televízní hitparádě s převzatou písní Sugar Sugar, s názvem Uber pary. Tato píseň se rázem stala známou. Nazpíval dueta se známými zpěváky např. s Marcelou Laiferovou, Dušanem Grúňem (Elena, ty si život môj, Vonia kakao), Janou Kociánovou a jinými.
V 70. letech 20. století začal spolupracovat se zpěvačkou Evou Kostolányiovou. V červnu 1970 se poprvé zúčastnil soutěže Bratislavská lyra s písní Kto má ťa rád s hudbou Pavla Zelenaye a textem Milana Lasici. V roce 1973 spolu s Evou Kostolányiovou vyhrál Stříbrnou Bratislavskou lyru s písní Chvála humoru s hudbou Igora Bázlika a textem Tomáše Janovice. V roku 1974 založil svojí kapelu s názvem Prognóza. Roku 1975 vystopil na festivalu v japonském Tokiu s hitem Čardáš dvoch sŕdc - (hudba:Peter Hanzely, text: Ľuboš Zeman). V roce 1976 nahrál v Německu svoje první album pro společnost RCA. Německá kritika reagovala pozitivně na jeho zpěv a nazvala ho slovenský Tom Jones. V roce 1977 začal zpívat se skupinou Ľuba Beláka. V zahraničí vystupoval např.: v Německu, Švýcarsku, Sovětském svazu, Polsku, Maďarsku, Bulharsku, na Kubě, Somálsku a nebo ve Francii.
V 80. letech 20. století začal spolupracovat s orchestrem VV-Systém Vlada Valoviča a později od roku 1982 se skupinou Za-ja-ce Pavla Zajáčka.
V roce 1973 se oženil Elenou Šurákovou, později se jim narodila dcera Danka. Později se rozvedli. V roku 1985 se oženil podruhé s hudební režisérkou Alenou Čermákovou.
Karola Duchoňa v listopadu 1985 hospitalizovali v nemocnici, kde za dva mesiace - den po svém svátku - zemřel ve třidsetipěti létech. Slovenská populární hudba tak ztratila výraznou zpěváckou osobnost, člověka přátelského, veselého a velmi lidského.


Sláva, květiny a zástupy fanoušků... To je sen mnoha lidí, který ovšem málokdo dokáže zrealizovat. Jedním z nich je i charismatický zpěvák, známý svým chraplavým hlasem - Dalibor Janda. Narodil se 23. 3. 1953 v Hranicích na Moravě a muzika mu učarovala už v dětství:
"Od první třídy jsem chtěl být zpěvákem. Jednou jsem o tomhle svém snu řekl učitelce a dostal jsem pohlavek, myslela, že si z ní utahuji a řekla, že bych měl dělat něco pořádného. Dal jsem na ni a vyučil jsem se strojním zámečníkem," vypráví Dalibor.
Vlastně...Václav Janda. Ano, tak zní jeho původní jméno, i když ho tak dnes osloví jen málokdo. Po vstupu do pop-music se některým jeho kolegům zdálo jméno Václav příliš tuctové, a tak použili Jandovo biřmovací jméno Dalibor. Od osmdesátých let je to i oficální zpěvákovo jméno, které má zapsané v dokladech. Na české hudební scéně se tehdy 27-letý zpěvák objevil koncem 70. let a jeho popularita velmi rychle stoupala, pod zvukem jeho hlasu a mužným zjevem tála srdce ženského pokolení od holčiček až po babičky.
Vyhrává Děčínskou kotvu, Bratislavskou lyru, v letech 1986 a 1987 se stává Diskoslavíkem, 3x za sebou vítězí i v celonárodní anketě Zlatý slavík ( 1986 - 88). Je držitelem několika Zlatých a dvou Platinových desek za prodaná alba (celkem jich je něco před dva miliony).
Jenže... všechnu slávu i peníze by určitě rád vyměnil za život svého syna Dalibora (†21), který před několika lety spáchal sebevraždu skokem z pražského Nuselského mostu.
"Zavolala mi to manželka. Byl jsem v šoku. Doufal jsem, že je to zlý sen, že se mi to jenom zdá a že druhý den se probudím a všechno bude pryč. O tom se ani nedá mluvit. Nejhorší bylo, že jsem musel jezdit nasmlouvovaná vystoupení a všichni lidé okolo mi to pořád připomínali. Ani dnes o tom nechci mluvit, protože to je pro mě pořád citlivá věc. Byla, je a bude," říká se smutkem v hlase Dalibor Janda.
Nuselskému mostu se dodnes vyhýbá a najede raději kilometry navíc, než by ho použil. Naštěstí našel dobré zázemí v rodině, kterou neštěstí pevně semklo dohromady a dnes se může těšit z úspěchů svého druhého potomka, dcery Jiřiny. Ta se vydává v tátových stopách a dokonce už spolu nazpívali duet na její první desku - tedy cédéčko.
Po revoluci se D. Janda coby zpěvák stáhl trošku do ústraní, ale na svět showbysnysu nezanevřel. Roku 1990 zakládá hudební vydavatelství Hurikán (nazvané podle jeho nejúspěšnější "pecky"), kde dosud vyšlo cca 90 titulů hudby i mluveného slova. Dnes Dalibor Janda bydlí na severovýchodě Prahy, v rodinném domku s rozlehlou zahradou, která je jeho koníčkem i pýchou. Pyšní se nejen několika jezírky, ve kterých plavou desítky červených rybiček, ale i umělou žábou a několika kachničkami. A taky je v ní spousta kytek, ozdobných trav, keříků a dřevin, mezi kterými trůní i trpaslík, krtek, jezevčík a několik soch - jako např. Ferdinand I. Habsburský, Rudolf Habsburský, císař Karel IV., prezident Edvard Beneš, či »Ptačí muž«, kopie sochy z Velikonočního ostrova.
Hned vedle si lebedí, zmenšená jedna ku stu, Cheopsova pyramida. „Je 165 cm vysoká a má 220 x 220 cm. Sestavil jsem ji sám, bez deseti kousků je ze dvou tisíc kvádrů,“ chválí se zručný Dalibor, v jehož zahradě nechybí ani spousta kamenů, které si vozí nejen z naší republiky, ale i ze světa. I jinak je manuálně zručný, není prý pro něho problém např. vymalovat byt.
Ale - "Bohužel se pro podobné akce rozhoduje většinou v nejméně vhodných okamžicích, takže jsme z toho byly s mámou kolikrát doslova na mrtvici. Jednou se vrhl na malování těsně před Štědrým dnem, takže jsme tenkrát večeřeli až kolem desáté večer, než jsme to všechno dali v bytě zase dohromady," usmívá se dcera.
Dalibor Janda na zpívání nezanevřel ani dnes a čas od času pořádá koncerty, na kterých nesmějí chybět jeho slavné písničky Oheň, voda, vítr ví, Kde jsi, Hurikán nebo Žít jako kaskadér. Tak ať mu to ještě hodně dlouho zpívá...!

Autor: green-tea
Zdroj: Fdb,cz


Začínal jako rokenrolový a bigbeatový zpěvák v 60. letech 20. století, prošel řadu tehdejších avantgardních hudebních skupin, z nichž patrně vůbec nejvýznamnější byla skupina Juventus, na jejímž repertoáru se podílel také autorsky. Postupně se etabloval jako zpěvák středního proudu. Po vítězné »Písni o mé zemi« na Bratislavské lyře 1969, která byla pojata jako protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, však byl umělecky šikanován a konečně dostal zákaz činnosti. »Píseň o mé zemi« ovšem nebyl jediný Černochův "prohřešek" proti nastoupivšímu normalizačnímu procesu; byla mu vytýkána třeba i píseň »18 minut« (vyšla na LP »Páteční«), jejíž text s vizí zkázy přicházející z kosmu byl interpretován jako paralela k invazi "spřátelených" vojsk v noci z 20. na 21. srpna 1968, ač vznikla již v roce 1967. Návrat do sdělovacích prostředků a ke s tím spojené publicitě se mu podařil po roce 1971, poté co vykonal od normalizátorskému režimu požadovanou sebekritiku, veřejně se distancoval od »Písně o mé zemi« a jejího poselstvi a vrátil v r. 1969 získanou Bratislavskou lyru včetně údajně nepřiměřeně vysokého honoráře; ten mu byl na venek vytýkán nejvíc, že se za něj nechal zneužít "protisocialistickými" silami. Vzhledem k relativně nízké všeobecné známosti ostatních Černochových angažovaných písní byla zde vyzdvihována do popředí výlučně kauza Bratislavské lyry 1969. Veřejnost přijala tento krok diferencovaně: Část publika Černochův comeback uvítala, jiní ho proto považovali za zrádce a kolaboranta; v tom je utvrzovala i jeho opakovaná účast na kulturních vystoupeních a jiných akcích se značným akcentem propagace komunistického režimu. Stal se opět především zpěvákem středního proudu, vystupoval v Divadélku Ateliér v pořadech ve Spálené ulici na Novém Městě pražském v pořadech Evy Olmerové. Hostoval též v některých představeních Divadla Semafor. Následoval příklon k moderní country hudbě ve skupině Country beat Jiřího Brabce, kde vystupoval po boku někdejší československé pěvecké hvězdy Nadi Urbánkové. Po převratu v roce 1989 se etabloval jako úspěšný muzikálový herec a zpěvák, vystupoval také s českým komikem a hercem Jiřím Wimmerem, působil též jako moderátor, například v pražském Country radiu či Eldorádiu i jinde.
V prosinci roku 2007 podlehl rakovině tlustého střeva.


Vystudoval Střední průmyslovou školu stavební v Českých Budějovicích. Od svých patnácti let hrál a zpíval s různými punkovými a undergroundovými skupinami. V letech 1985 až 1993 byl vůdčí osobností skupiny Oceán, později, v letech 1992 až 1996, seskupení Shalom.
Od roku 1997, kdy vydal první sólové album, vystupoval jako samostatný interpret, často v muzikálech (Rusalka, Johanka z Arku, Galileo).
V roce 2004 vydal a koncertním turné podpořil mini-album Oh L'Amour obsahující české verze písní skupiny Erasure, se kterou společně s Oceánem projel Anglii - jako předkapela Erasure.
Zemřel 24. května 2010. Jako příčina úmrtí bylo stanoveno udušení zvratky. V krvi byl nalezen alkohol a léky na jeho duševní chorobu (BAP). Pohřben byl na hřbitově v Českém Krumlově.


Na brněnské konzervatoři vystudovala hru na flétnu a zpěv, poté získala jako flétnistka angažmá v Sym fonickém orchestru kraje brněnského a současně nahrávala v rozhlase písničky, mimo jiné s Orchestrem Gustava Broma. V roce 1956 se stala kmenovou zpěvačkou orchestru, dvakrát zvítězila v soutěži Hledáme písničku pro všední den.
"Ke zpívání ksem se dostala náhodou. Jako studentce konzervatoře se mi totiž hodila každá koruna, tak jsem si chodila přivydělávat do rozhlasového pěveckého sboru," usmívá se dnes paní Jarmila. "Tam si mě všiml Ladislav Kozderka, který sbor vedl. Zanedlouho jsem už dostávala i menší sóla a nakonec si mě vyhlédl Gustav Brom, v jehož kapele hrál na pozoun můj manžel Standa Veselý. A já získala angažmá."
Jarmilin tatínek pracoval v bývalé Jugoslávii dlouhých 20 let, ale ona si na své rodiště moc nepamatuje, protože se rodina vracela do Brna v době, kdy byla ještě hodně malá. "Ale cesty do zahraničí jsem si s Bromovou kapelou bohatě vynahradila. Nejprve přišla na řadu NDR, pak Sovětský svaz, poté postupně skoro všechny takzvané socialistické země, ale rovněž Spolková republika Německo, Dánsko, Švédsko, Švýcarsko ...."
Trocha nostalgie.
Většinu svého aktivního pěveckého života strávila Jarmila Veselá na cestách. Ví, jak vypadá ten věčný kolotoč života v autobusech, po hotelích, na štacích doma i v zahraničí. Když odešla od Gustava Broma, zpívala s Orchestrem Studio Brno, stejně tak i s kapelami Mirko Foreta, Erika Knirsche či Karla Vlacha, účastnila se práce v porotách nejrůznějších pěveckých soutěží....
A jak žije zpěvačka dnes? "Klidně. Bez vzruchů a životních kotrmelců. Jsem matka a babička. Zdraví mi naštěstí ještě pořád slouží, což klepu na dřevo. A pěvecká kariéra? Na tu už vzpomínám jenom s nostalgií. Ale nezapomínám!"
Pro film Limonádový Joe natočila písničku Arizona, kterou jejím hlasem "zpívala" na plátně Olga Schoberová.

Zdroj: Časopis Květy
autor: Miloš Skalka


Pochází ze smíšeného manželství, jeho matka je Angličanka, otec Slovák, své písně také velmi často zpívá v obou jazycích svých rodičů. Spoluzakladatel skupiny Modus, se kterou v roce 1977 získal spolu s Jánem Lehotským a Marikou Gombitovou Zlatou bratislavskou lyru za píseň Úsmev. V roce 1981 spolu s Laco Lučeničem opustili skupinu Modus a založili skupinu Limit, se kterou se vydal na sólovou dráhu. V roce 1982 se stal prvním slovenským Zlatým slavíkem. (Po Waldemaru Matuškovi byl druhý, kdo dokázal porazit Karla Gotta.) Z prvního manželství má dceru Denisu. V roce 1988 se podruhé oženil s Češkou Katkou a spolu mají dceru Lindu a syna Davida.. Žije a bydlí se svou rodinou v Praze.


Petr Hapka je muž s drsnou vizáží, který se prohání celý den na motocyklu. Jeho kolegové o něm tvrdí, že je to možná poslední český žijící bohém. Je jedním ze třech nejvýznamnějších skladatelů české filmové hudby, je několikrát rozvedený a má celkem 6 dětí.
Učil se hrát na klavír, později i na violu, dále se věnoval zpěvu a studiu na dramatickém oddělení. Krom toho ho začala zajímat i zvířata, začal studovat Brehmův Život zvířat a začal lovit brouky a motýly. Jednou si přinesl domů i kočku, která s ním žije dodnes. Jako malý složil svou první písničku, ke které napsal i text. Napsal ji pro svou maminku a nazval ji Mamička je kočička.
Už jako student byl členem skupiny Tornádo, hrál na piano v divadlech Paravan, Proton a Divadlo dnešního dne. Po studiu se stal dirigentem v Divadle Za branou, pro které složil hudbu k několika inscenacím. Do širšího posluchačského podvědomí se zapsal až tehdy, když začal komponovat pro známé české interprety. Prvním takovým byl Karel Gott, který nazpíval v roce 1964 Hapkovu Malou píseň. Hapka měl však i svá hubená léta, kdy ho vyhodili ze školy. Musel se tedy poohlédnout po něčem jiném. Nejprve dělal zástupce pomocného dělníka v továrně na potisk látek a po té vyráběl v Lubech kytary, ne však dlouho. Petr začal studovat zpěv u profesora Karla Bermana, po té začal chodit na klarinet a nakonec i na herectví i Oldřichu Novému. Když Nový z konzervatoře odešel, odešel i Hapka. Ten dodnes zastává názor: „Když umíš hrát na jeden nástroj, tak v podstatě umíš na všechny.“
Po prvním vyhazovu ze školy složil Hapka zlomovou píseň Obraz Doriana Graye, která ho měla proslavit. Krátce po té byl jako nehotový student přijat do Svazu skladatelů. Ta se však dočkala slávy až roku 1966, kdy ji začala zpívat šansoniérka Hana Hegerová. Petr začal pro ni skládat písničky, které otextovával Petr Rada. V průběhu let ho nahradil textař Michal Horáček, který pro Hanu Hegerovou společně s Petrem Hapkou připravil album Potměšilý host. Hapka si na něm zazpíval s Hanou slavný duet Levandulová a dokonce dirigoval i doprovodný orchestr.
V 70.letech Petr skládání písniček trochu zanedbával. Věnoval se spíše filmové hudbě. Jeho skladby můžeme slyšet u filmů Akce Bororo nebo Páni kluci. Zlomové bylo jeho setkání s režiséry Jurajem Herzem ( filmy Deváté srdce, Panna a netvor, Den pro mou lásku ) a Jurajem Jakubiskem ( Tisícročná včela ). Skládal i melodie k seriálům ( My všichni školou povinní, Gagman, Moje koně vranné ), k dokumentům ( Jak se žije…) a zábavným pořadům ( Manéž Bolka Polívky ). Jeho filmová hudba obsahuje folklórní prvky, čistou lyriku i hrdinský pochod. Hapka se v 80.letech však ke skládání písniček vrátil a připravil s Michalem Horáček album V Penziónu Svět, na kterým se podílelo několik interpretů jako Hana Hegerová, Michael Kocáb a Richard Müller. Písničku Buřty, pivo, nenávist si zazpíval Hapka sám. V průběhu let se stalo takřka tradicí, že mu začala vycházet autorská alba. Písničky nesloužili interpretům, ale interpreti sloužili jim.
V roce 1996 se na trhu objevilo album Citová investice, které obsahuje hit Dívám se, dívám, který Hapka nazpíval s Lucií Bílou. Dále se na albu podílejí opět Michael Kocáb, Richard Müller a Daniel Landa. O 5 let později vyšlo další album s názvem Mohlo by tu být i líp. K Hapkovým písničkám se po létech vrátila opět Hana Hegerová, která na Hapkovy prosby nazpívala písničku Píšu vám, pane, v rozpacích. Mimo ní na album přispěla i např. Magdalena Kožená, Lucie Bílá nebo Jana Kirshner.
O Petru Hapkovi se říká, že má moc rád ženy, ale že nepotřebuje partnerku. Je to takový noční pták. Pro něho začíná den ve chvílích, kdy pro ostatní končí. Jeho předposlední partnerka o něm říká: „Je citlivý, ale také rozmazlený ženami, maminkou a slávou…“

Zdroj: Osobnosti,cz
autor: matejhruška


Největší slávy a popularity dosáhl na přelomu 50. a 60. let 20. století. Uplatnil se velmi dobře i v zahraniční, značně populární byl i v bývalém NDR a v někdejším Sovětském svazu. S nástupem normalizace po roce 1968 se i u něj dostavila vlna zákazů, ústrků a politických perzekucí. Na svém kontě má přibližně 330 nahraných písnÍ, z čehož 250 jich bylo pro Československý rozhlas a 80 pro vydavatelský koncern Supraphon. Jeho vůbec nejúspěšní písní se stala píseň Tina Marie, které se na gramofonových deskách jen v SSSR prodalo přes jeden milión kusů. R. Adam je znám díky své pěvecké činnosti i díky svému účinkování na televizní obrazovce se stal jednou z nejvýraznějších osobností 5o. a 6o. let. Druhou ženou R. Adama je tanečnice a zpěvačka Aja Farkačová.
Richard Adam od pol. 6o. let vedl a moderoval revue v pražském Tatran baru a vystupování v nočních podnicích i barech bylo po dlouhou dobu jedinou příležitostí Adama spatřit. S členy revue R. Adam často vyjížděl i na zahraniční angažmá do Německa nebo Itálie.
Adam se zapsal i do dějin televizní zábavy jako autor a moderátor oblíbeného písničkového seriálu Stará láska nerezaví a viděli jsme jej také v roli starce v původním autorském filmovém muzikálu Plaváček P. Skalického.
Richard Adam je hlasově ustálen v oboru vyššího barytonu a představuje typ swingového zpěváka s ustáleným repertoárem i způsobem podání. R. Adam své první angažmá získal v Orchestru Jaroslava Ježka, poté zpíval s různými tanečními orchestry v kavárnách nebo barech a do širšího povědomí se dostal jako stálý host Souboru J. Echtnera, s nímž nazpíval i své první známé hity Hašteřivá ozvěna či Nebeští jezdi. První gramofonové desky R. Adama obsahovaly lidové písně, například Stavěli tesaři; a svůj sólový pěvecký debut na gramofonovém nosiči nahrál za doprovodu Orchestru J. Procházky, s kterým nazpíval svůj první megahit Tina Marie, o čemž svědčí fakt, že jenom na rusky mluvícím trhu se tato píseň prodala ve více než milionovém nákladu. Celou řadu úspěšných písní nazpíval R. Adam také s Orchestrem D. Brázdy a jako jeden z našich prvních interpretů pořádal vlastní pěvecké recitály za doprovodu malé kapely. V 1. pol. 6o. let pracoval R. Adam v Německé demokratické republice, kde většinou uváděl českou tvorbu s německými texty, za což byl oceněn německým státním vyznamenáním. V 5o. a 6o. letech minulého století se Adam stal jedním z předním zpěváků populární hudby a od té doby má na svém pěveckém kontě okolo jedné stovky písniček, k těmž nejznámějším patří Až najdu právě tebe; Cestář; Píseň pro Kristýnku; Sulika; To bych si přál; Vlak jede krajinou nebo duet s Y. Simonovou Příběh naší lásky. Richard Adam působí jako stálý host v programech Orchestru K. Vlacha.
Richard Adam se s písní Měsíc ve víně stal laureátem mezinárodní soutěže Iwette-Gilbert-Preis Berlín. Adam v r. 1957 vyhrál Národní soutěž taneční písničky;. Při svém dlouholetém působení v Německé demokratické republice bylo R. Adamovi uděleno státní vyznamenání Za vynikající práci Německé demokratické republiky a kromě něj se Adam stal nositelem zlaté i stříbrné medaile VI. Světového festivalu demokratické mládeže a studentstva.

Zdroj: FDb.cz Autor: řepešínský


Věra Martinová se jako Věra Šolínová narodila v Opočně. Svoji první kytaru dostala v osmi letech, aby právě v oboru kytara vystudovala brněnskou konzervatoř (abs. 1982). Prvním větším úspěchem na hudební dráze bylo druhé místo na festivalu Mladá píseň v Jihlavě. Následovalo první profesionální angažmá v Orchestru Gustava Broma a v letech 1982-1986 vystupování s dívčí countryovou skupinou Schovanky.
Jistým zlomem v její kariéře byl nejen odchod ze zavedených Schovanek na sólovou dráhu, ale především nazpívání hitu Malý dům nad skálou, a to už pod jménem Věra Martinová. Hitová série pokračovala písničkami Až na vrcholky hor (1987) či Dala jsem lásku řekám (1988) a debutovým albem Dál jen vejdi (1989).
Vlastní countryovou kapelu Gram založila Věra Martinová v roce 1987.
Kromě této skupiny natočila také desku se sestavou svých hudebních přátel. Alby Zvláštní způsoby (1996) a Příběhy (1998) se první dáma naší country music přiklonila - také díky spolupráci s první dámou našeho folku Pavlínou Jíšovou - ke komornější a folkově laděné hudbě. Návratem ke kořenům by se pak dala nazvat znovu obnovená spolupráce se Schovankami, jejímž výsledkem je album Svět je plnej různejch řečí (2002, produkce Věra Martinová!) a stejnojmenné koncertní turné (2003).
Příležitostně vystupuje Věra Martinová také sólově jen s kytarou, většinou však se svými přáteli a blízkými. Bicí v této sestavě hraje její manžel Jaroslav Petrásek, vokály zpívá její sestra Lenka Slavíková, na baskytaru hraje Alexej Charvát a na housle a kytaru Luděk Lerst.
V posledních letech se Věra Martinová stala hvězdou mnoha letních folkových festivalů.
Kromě muziky se Věra Martinová také věnuje filmování, natočila cestopis o Austrálii a Novém Zélandu a především malováním olejů.
Hudební pouť Věry Martinové rámuje také několik nepříjemných a děsivých událostí. V dubnu 1986 Schovanky opustily hotel ležící 17 kilometrů od Černobylu pouhých deset dní před jadernou havárií. V roce 1989 Věra Martinová prodělala těžkou autohavárii. A 11. září 2001, v okamžiku teroristických útoků na USA, byla sama bez rodiny nedaleko "World Trade Center".
Věra Martinová je vdaná, má dceru Anežku (nar. 1993). Vyšlo jí celkem jedenáct desek, z nichž je několik zlatých a jedna platinová. Bydlí v domě za Prahou, kde chová psy. K jejím zálibám patří literatura, tenis, příroda a lyžování.

zdroj: wikipedia.cz
Autor: höh


Již v mládí psal texty k písním. Svůj největší hit píseň Diana napsal ve svých šestnácti letech a krátce na to se stal idolem fanoušku a hlavně fanynek i za hranicemi své rodné země. Píseň vyšla na desce v roce 1957. Po dalších textech přišel hit, který napsal v roce 1969, píseň My Way. V jeho repertoáru převažují kantilénové melodie s anglickými texty. Své písně doprovází hrou na klavír, banjo příležitostně i na jiný nástroj. Paul Anka si udržuje po celou svou kariéru postavení popové hvězdy a dává o sobě pravidelně vědět svými koncerty. Paul Anka příležitostně hraje i ve filmech. Jeho nejznámější film je Keep It Cool.

zdroj: wikipedia.cz


Pochází z uměleckého prostředí, její otec (Adolf Filip *8. ledna 1931 v Pardubicích) byl studovaný operní pěvec a pražský divadelní herec, matka pracovala coby učitelka hudební výchovy, při které používala kytaru. Lenka byla již od mládí předurčena stát se kytaristkou. Hru na kytaru pak také vystudovala u Štěpána Urbana a Milana Zelenky na konzervatoři v Praze. Při hře na kytaru si ráda zpívala. Od mládí byla v tomto směru úspěšná, již v šestnácti letech vyjela s Brněnským rozhlasovým souborem lidových nástrojů (BROLN) na své první zahraniční turné do USA a Kanady. Během studií si Lenka přivydělávala jakožto moderátorka i jako zpěvačka. Byla i dobrá šansoniérka, interpretovala zhudebněnou poezii Vítězslava Nezvala, které zhudebnil její kamarád hudení skladatel a kytarový virtuóz Štěpán Rak. Hostovala i se skupinou Spirituál kvintet. V letech 1973-1975 se objevila i na prknech Divadla Semafor ve hrách Miloslava Šimka. Na podzim 1974 hostovala v koncertním programu Karla Gotta. Poté byla asi rok a půl druhou zpěvačkou Orchestru Karla Vágnera (vedle „jedničky“ Hany Zagorové). V té době jí také vyšly její první gramofonové desky. V letech 1979 až 1981 vystupovala se skupinou Flop Karla Zicha, vystupovala v pražském music-hallu Alhambra.
Dále se vzdělávala a zdokonalovala ve hře na kytaru, v roce 1976 absolvovala kurzy v Mezinárodní hudební akademii v Paříži. V Paříži také občas vystupovala ve studentských klubech. Stala se i hostem francouzské noční rozhlasové show na stanici France-Inter. Přátelila se s lidmi z pařížské Olympie, ve Francii natočila i dvě SP desky. Nejznámější písni z té doby je píseň Zamilovaná, která pochází z pera Francise Cabrela. Tato píseň byla posléze úspěšná natolik i v českých zemích, že dala název i jejímu prvnímu gramofonovému albu, které vyšlo pod tímto názvem v roce 1981 u firmy Supraphon. V roce 1984 sestavila vlastní doprovodnou skupinu Domino, v jejím repertoáru začal postupně převažovat střední proud. Nicméně publikum vždy poměrně dobře přijímalo její písně zpívané ve francouzštině, své koncerty také vždy doplňovala a ozváštňovala sólovými kytarovými hudebními vložkami. Velice pečlivě si po léta pěstovala svůj image sympatické, hudbymilovné a inteligentní dívky či kultivované a atraktivní mladé ženy. Nikdy také zcela neopustila svoji původní profesi klasické sólové kytaristky, což nakonec vyústilo v několik LP desek věnovaných pouze klasické kytarové hudbě. Příznivý ohlas měly i její písničky věnované dětskému publiku. To vše ji vyneslo až do první desítky v popularitě českých zpěvaček v anketě Zlatý slavík. Dostalo se jí i celé řady mezinárodních uznání a ocenění. V současné době se také nově věnuje hře na elektrofonickou kytaru a je stále umělecky aktivní.

zdroj: wikipedia.cz


Byl plodným autorem, složil více než 300 pochodů, polek a valčíků. Některé jeho skladby se především v Česku stále hrají, ve světě se dosud hraje většinou jen jediné jeho dílo – pochod Vjezd gladiátorů, který často zní při vystoupení cirkusových klaunů.
Julius Fučík se narodil v Praze v rodině drobného řemeslníka. Hudbu studoval na pražské konzervatoři – nejprve hru na fagot, housle a bicí nástroje, později skladbu, ke konci studia ve třídě Antonína Dvořáka.
V roce 1891, po absolutoriu konzervatoře, nastoupil ke 49. rakousko-uherskému regimentu jako vojenský hudebník, nejprve v Kremži, později ve Vídni v orchestru Karla Komzáka. V roce 1895 z armády odešel a působil jako druhý fagotista v pražském Německém divadle. O rok později se stal šéfdirigentem Pražského městského orchestru a dirigentem pěveckého sboru Danica v chorvatském Sisaku.
V roce 1897 se vrátil do armády jako kapelník 86. pěšího pluku v Sarajevu, krátce poté složil své nejslavnější dílo Vjezd gladiátorů. V roce 1900 byl orchestr přemístěn do Budapešti, kde působilo více orchestrů, které mohly hrát Fučíkovy skladby, ale současně zde jako skladatel musel čelit větší konkurenci. Protože jako dirigent řídil více hudebníků, začal experimentovat s transkripcí orchestrálních skladeb.
V roce 1909 se Fučík vrátil do Čech, kde se stal ředitelem orchestru 92. pěšího pluku v Terezíně. Orchestr v té době patřil k nejlepším v rakousko-uherské monarchii. Fučík s ním koncertoval i v Praze a Berlíně, kde hrál před publikem čítajícím více jak 10tis. lidí.
V roce 1913 opustil vojenskou službu, oženil se a usídlil v Berlíně, kde založil vlastní orchestr a hudební nakladatelství, které vydávalo jeho skladby. S propuknutím 1. světové války se od něho začalo štěstí odvracet: v důsledku válečného strádání obchod upadal a také jeho zdraví utrpělo. V roce 1916 během návratu do Prahy podlehl náhlé nemoci. Pochován je v Praze na Vinohradech.

zdroj: wikipedia.cz


Zdenka Lorencová původně vystudovala zahradní architekturu na VŠZ v Praze. Poté, co nebyla přijata z politických důvodů na pražskou DAMU (1969), studovala v letech 1982–84 na Konzervatoři Jaroslava Ježka obor skladba a aranžmá pod vedením Věroslava Neumana.
V letech 1955–65 zpívala v Dětském pěveckém sboru Českého rozhlasu, v roce 1956 vyhrála v celostátním kole Soutěže tvořivosti mládeže ve zpěvu, 1969 zvítězila na Folk Singers festivalu v Praze, 1970 na jihlavském Festivalu mladých zpěváků pop music, 1971 na Intertalentu ve Zlíně, roku 1971 získala „Plaketu Mikrofónu“ za osobitý přínos pop-music a „Zlatou Kytaru“ od Folk a country klubu v Praze. Od roku 1972 se začala pěvecké dráze věnovat profesionálně. V tomto roce také obdržela nejvíce hudebních ocenění (Plaketu Panton za výrazný tvůrčí vklad při interpretaci pop-music, 3 stříbrné Bratislavské lyry za hudbu, text a interpretaci písně Koukol) a reprezentovala naši pop-music na festivalu v Cannes, Festivalu rozhlasových písní v Zagrebu, na Dnu česko-polského přátelství ve Wroclawi a také měla recitál ve Švédské televizi. Od roku 1973 do 1976 ještě posbírala mnohá ocenění doma i v zahraničí (mimo jiné Festival mládeže v Berlíně a na Kubě).
Největších úspěchů dosáhla především díky písním Absolutno, Cinky linky, Zpívej dál a Z malostranských dvorků. Lorenzová úzce spolupracovala i s filmem. Roku 1965 zpívala píseň Sluníčko ve Formanově filmu Konkurz a o rok později hrála a zpívala v jeho filmu Lásky jedné plavovlásky. Později nazpívala hit Žluťásku dětského filmu Přijela k nám pouť a písně dětského filmu Slůně (režie Vít Olmer), kterých byla sama autorkou. Tvorba pro děti se stala její hlavní činností. Napsala texty k písním pohádky Anička s lískovými oříšky a začala skládat dětské sbory, např. hudební cyklus Měly myši školku.

Autor: uživatelka catallanos


Narodila se v předválečných letech v pražské měšťanské rodině. V šesti letech začala chodit na hodiny klavíru. Když jí bylo čtrnáct let, její rodiče se rozvedli a ona, aniž by se jí někdo ptal, zůstala s otcem a jeho novou ženou. Z domova se pak stal, jak sama říkala, nedomov. Většinu času pak trávila se svými kamarády. Na chatě jejího otce v Třebsíně u Štěchovic, kam jezdívala se svými přáteli, se setkala s trampingem a trampským hraním na kytaru. Její prospěch na reálce se rychle zhoršoval, nebylo tedy překvapením že reálku vyměnila za krejčovský salon. Postupně ale začala obrážet pražské podniky, kde se hrál jazz, a zkoušela štěstí jako zpěvačka. Její pověst „jazzového klenotu“ jí otevřela dveře v nejednom podniku. Naučila se pít, kouřit a postarat se o sama o sebe.
Od svých sedmnácti měla Eva Olmerová problémy s policií, jednak kvůli svému dědečkovi, který byl spolupracovníkem Edvarda Beneše ve Velké Británii a částečně i kvůli svému strýci, který sloužil u britského Královského letectva. Dvakrát byla dokonce zavřená, poprvé ve svých čtyřiadvaceti za facku, kterou uštědřila příslušníkovi SNB, podruhé za autonehodu (měla tehdy podmínku za předchozí autonehodu). Celkem strávila ve vězení více jak dva roky.
V osmnácti letech se částečně i natruc otci poprvé vdala. Manželství, kdy každý bydlel dál u svých rodičů, ale nemohlo dlouho vydržet. V roce 1962 jí našel dramaturg Semaforu a skladatel Karel Mareš a nabídl jí místo v Semaforu, které se právě uvolnilo po Evě Pilarové, která odešla zpívat spolu s Waldemarem Matuškou do Divadla Rokoko. S jeho melodií na text Rostislava Černého Jsi jako dlouhý most vyhrála soutěž Hledáme písničku pro všední den. Její hlas byl tehdy, jak to napsal muzikolog Leo Jehne v nevydané knize svých vzpomínek, „krásný už v té vyrovnanosti jeho jádra i obalu, barvy, zvučnosti i mírně dekadentního přídechu ,divokého vzduchu`. Měla skvělé hloubky, od nichž se vinuly vyrovnané tóny až po výšky, o kterých by si člověk myslel, že je hlas takového témbru ani vůbec nemůže zdolat. Její hlas se vlnil jako u největších bohyň jazzového zpěvu, někdy až tremolově vzrušeně, jindy zase plynul poklidně.“
Jehneho tato slova potvrzuje. Její první album, trefně nazvané Jazz feeling, které bývá označováno za její nejlepší řadovou desku. Nahrála jí pro Artii s S+HQ Karla Velebného, Skupinou Rudolfa Rokla a se Sborem Lubomíra Pánka. Album obsahuje i šest gospelů z repertoáru Mahalie Jackson. Kritika na ní v pěla chválu, ale vyčítala jí časté zálety do oblasti country. Podle textařky Aidy Brumovské prý na to Eva Olmerová reagovala slovy: „Nejsem žádná jazzová zpěvačka. Jsem prostě zpěvačka. A zpívám, co mě baví. Když je ti dobře jen tak, protože tě zrovna nikdo nenaštval nebo protože svítí sluníčko nebo plaveš ve Vltavě nebo se cpeš šnyclem nebo vopečeným buřtem, tak tam gospel nenacpeš. Ale když máš v sobě strašně moc citů, pocitů a emocí, gospel je dobrej k tomu, aby tě neudusily.“
Druhé album se jmenovalo Eva Olmerová & The Traditional Jazz Studio a natáčelo se rovněž pro značku Artia. Leo Jehne popisuje, že natáčení mělo asi následující průběh: „nejdříve si poslala někoho z personálu pro láhev červeného a asi půl láhve vypila, než byla správně nažhavena. Pak začala točit, v podstatě samé perly, ale tu bylo třeba opravit intonaci, jindy zase angličtinu, jak už to při nahrávání bývá. Na to Eva Olmerová neměla trpělivost, a tak posílala ,někam` tu hudebního režiséra, tu angličtinářku. Joy Kadečková-Turnerová, rodilá anglická lady, žijící od konce války u nás, skladby jako Alexander´s Ragtime Band sama dokonale znala a Evě předváděla i frázování, ale ta postupně uvadala, až nebyla schopna točit vůbec. Bylo moc smutné pozorovat, jak taková velká zpěvačka ničí nejen sebe, ale vlastně i svou kariéru. Nikdo si totiž netroufl, pokud to bylo vůbec možné, posílat ji někam do ciziny, na mezinárodní festivaly nebo podobně. Pro nahrávání ale zejména bylo velmi špatné, že se ty její světlé okamžiky, v nichž byla schopna natáčet, než se úplně opila, stále zkracovaly, takže jsme na pořízení desky potřebovali nebývalé množství nahrávacích frekvencí. Ale nejobtížnější bylo zpěvačce říct, že už se nebude nahrávat, a potom ji dopravit domů. Obyčejně se té role ujal Pavel Smetáček, ale co ten novodobý gentleman musel vyslechnout, ví asi jen on sám. Nadávka ,suchoprd` byla určitě tou nejmírnější.“
Aranžmá obou následujících alb Vítr rváč a Zahraj i pro mne, která vyšla u Pantonu, měl na svědomí Michael Kocáb. Poslední album Evy Olmerové se jmenuje Svíčka a stín a nahrála ho společně s Janou Koubkovou a Petrem Lipou. Hlas Evy Olmerové tu zní malinko odevzdaně a z původního vzrušeného, citově podbarveného projevu, ze kterého běhal mráz po zádech toho zbylo jen málo.
Přátelé Evy Olmerové na ní vzpomínají jako na ženu plnou citu, upřímnou, která však pro lecjaké jadrné slovíčko nikdy nešla příliš daleko...

zdroj: wikipedia.cz


Po maturitě začal studovat stavební fakultu ČVUT. Bylo to víceméně studium na přání rodičů a Jiří je nedokončil. V jeho žilách kolovala divadelní krev předků. Již od dětství hrál na kytaru a klavír, později v různých dixielandových kapelách na trombon nebo kontrabas. Ve třetím ročníku studium přerušil a odešel pracovat jako dělník do Tesly Karlín. Později pracoval jako reklamní textař u Poštovní novinové služby. Krátce také působil v plzeňském divadle Alfa.
S kapelou Dixie Party Jiří hrál na kontrabas a zpíval. Jednoho dne dostali pozvání hrát v klubu Olympik ve Spálené ulici v Praze (dnes Studio Ypsilon). Tento klub v prostorách České pojišťovny založil pod hlavičkou ČSM Miloslav Šimek a spolu s Vladimírem Bystrovem napsali kabaret s názvem Polotrapno, do kterého hledali kapelu. Náhodou dostal tip právě na kapelu Dixie Party, kde působil Jiří Grossmann. Šimek s Grossmannem zjistili, že mají podobné názory na divadlo a začali se často scházet i mimo něj, převážně v Kavárně Slavie. Začali psát první povídky i divadelní hry. Jejich první hra měla název V tomhle teta nehraje.
V roce 1963 oba narukovali na vojnu - Jiří do AUSu a Slávek ke spojařům do Ruzyně, kde založil divadelní souboj VOJ (Vojenské jeviště). Jiří se později nechal přeložit ke spojařům do Ruzyně, takže byli se Slávkem spolu a mohli spolu napsat vojenský kabaret (aspoň to tak nazvali pro nadřízené). Jejich radost však netrvala dlouho, protože vojenský lékař u Jiřího zjistil jeho vážné onemocnění. Po léčení ve vojenské nemocnici se Jiří Grossmann již k útvaru nevrátil a byl propuštěn do civilu.
Když se Miloslav Šimek vrátil v roce 1965 z vojny, začali spolu opět psát povídky a divadelní hry. Hráli spolu jednak v Klubu Olympik ve Spálené ulici, ale také ve Sluníčku na Příkopech. Jiří Grossmann se také stal jedním ze zakládajících členů skupiny Country beat Jiřího Brabce, pro kterou napsal spoustu písňových textů a některé také sám zpíval (Blizzard, Své banjo odhazuji v dál, Až tě náhodou potkám), jiné zpívali jiní zpěváci, například Pavel Bobek (Ruby, nechtěj mi lásku brát, Huston), Ladislav Vodička (Je to zlé) či Naďa Urbánková (Půlnoc, Závidím, Svatební průvod...).
V roce 1967 dostali Šimek s Grossmannem nabídku od Jiřího Suchého k účinkování v divadle Semafor, který tehdy sídlil na Václavském náměstí. Účinkování v tomto divadle byl už dříve jejich velkým snem a kvůli tvorbě pro toto divadlo v podstatě omezily nebo úplně zrušili ostatní aktivity. Miloslav Šimek se vzdal povolání učitele a Jiří Grossman se dokonce vzdal i kariéry zpěváka. Pak už si občas zazpíval jen v Semaforu pro svoje potěšení.
V roce 1969 se Jiřího nemoc ozvala znova. Pobyt v nemocnici a pak zase práce. Návštěvy v nemocnici se začaly stávat častější, pobyty v ní delší.
5. prosince 1971 Jiří Grossmann v nemocnici na Karlově náměstí zemřel ve věku pouhých třiceti let. Mezi lidmi se hovořilo, že zemřel na leukemii, skutečnou příčinou jeho úmrtí však byla Hodgkinova choroba, což je nádorové onemocnění mízních uzlin, které v té době bylo neléčitelné.

Autor: uživatelka jirkakratas, osobnosti,cz


V roce 1981 začíná vystupovat se skupinou Epileptic Tits (první singl je neúspěšný). V letech 1982 - 85 vystupují pod jménem Black společně se zvukařem Dave Dickiem. Singly pro společnost WEA jsou rovněž neúspěšné.
Od roku 1986 už působí Black jako sólista a na značce Ugly Man sklízí s písničkou Wonderful Life úspěch na žebříčku indies. Poté přechází ke společnosti A&M, která v roce 1987 vydává nejprve úspěšný singl Sweetest Smile a poté v reedici i singl Wonderful Life a stejně pojmenované album. Tentokrát se už úspěch dostavuje.

Autor: F.Wich, R&P Encyklopedie


V Aténách vystudoval hru na trubku a basu, zvládl ale i další nástroje – piano, kytaru a bouzouki. V letech 1963 – 1972 člen sk. Aphrodite’s Child. (Přitom od r. 1968 působili hlavně v Paříži.) Poté se věnuje sólové kariéře s melodickým kantilénovým repertoárem, často s prvky balkánského i jiného folklóru.
Demis Roussos se v 70. letech prosazuje v anglosaské oblasti, m.j. hity Happy To Be On An Island Sun, Forever And Ever a When Forever Has Gone. Počátkem 80. let je znatelný posun k intelektuálnější rockové tvorbě. Na některých nahrávkách se podílí i Vangelis, někdejší Roussosův spoluhráč.

Autor: F.Wich, R&P Encyklopedie


Mnozí z autorů zábavní a populární hudby 19. a 20. století dosáhli nejen velkého komerčního úspěchu a věhlasu, ale dokázali také své úspěšné náladové skladby naplnit velmi sofistikovanou a poctivou skladebnou technikou. Patřil k nim německý hudebník Ernst Fischer, který je považován za jakéhosi kontinentálního Gershwina.
Jeho syntéza nevychází z jazzu, nýbrž z evropské taneční hudby. Fischer dosáhl roku 1936 netušeného věhlasu - tehdy napsal orchestrální svitu Jižně od Alp. Téma hudebníka, který sbírá na své cestě krajinou hudební dojmy, je v evropské a světové hudbě hojně využíváno. Tímto způsobem se zvěčnila řada komponistů - Berlioz nebo Čajkovskij, ale také Gershwin a konečně i Fischer. Jeho čtyřdílná suita zobrazuje cestu německého hudebníka Itálií a jednotlivé dojmy jsou přímo jmenovány v názvu částí.
Ernst Fischer se narodil v Magdeburku roku 1900, studoval na konzervatoři ve Frankfurtu a v Berlíně. Od svých šestadvaceti let doprovázel v kinech němé filmy na varhany a stal se skladatelem biografických kusů, později také autorem zábavné hudby - jeho skladby provozovaly jak rozhlasové orchestry, tak promenádní a lázeňské kapely. Stal se známým autorem operetní a filmové hudby, orchestrálních suit, písní a klavírních skladeb a jeho hojně hraná díla obohatila zábavní hudbu. Mezi další Fischerovy populární skladby patří Prázdninové dny, Cesta do vábivých dálek a Brazília. Ernst Fischer kdysi řekl, že bral zábavní múzu vždy vážně, a to byla jeho životní deviza.

Autor: Rafael Brom


Většinu svých vokálních a scénických děl napsal společně se svým starším bratrem a textařem Irou Gershwinem. Komponoval pro Broadway, klasickou hudbu, ale úspěch měla i jeho populární hudba. Jeho skladby jsou často využívány ve filmu i televizi jako jazzové motivy – mnozí z největších zpěváků jako Ella Fitzgeraldová, Frank Sinatra, Billie Holiday nebo Miles Davis je nahráli jako své nejúspěšnější nahrávky.
Dětství a rodina (1898–1916)
George Gershwin se narodil v rodině hospodského muzikanta v newyorském Brooklynu 26. září 1898. Ačkoliv pocházel z velmi chudých poměrů (jeho rodiče sedm let před jeho narozením emigrovali do USA z Ruska), stal se jedním z nejvýznamnějších amerických skladatelů a jeho muzikály se dodnes s velkým úspěchem hrají po celém světě. George měl tři sourozence: staršího bratra Iru a mladšího Arthura a sestru Francis. Právě George se stal nejznámějším ze čtyř potomků, i když mu velmi zdatně sekundoval také jeho bratr Ira. A nebýt hudebních zájmů jeho bratra, možná by George Gershwin nemohl nikdy naplno rozvinout svůj talent. Právě Ira se totiž začal jako první zajímat o hudbu, a tak mu jeho rodiče pořídili klavír. Ale daleko větší zápal pro hudbu nakonec projevil mladý George, který ve svých dvanácti letech začal za finanční podpory svých rodičů studovat hru na klavír, kterou během několika málo let dovedl k dokonalosti jemu vlastní.
Začátky úspěšné kariéry (1916–1924)
George započal svou profesionální kariéru jako redaktor v hudebním nakladatelství Tin Pan Alley, kam mířily kroky mladých skladatelů, kteří sem nosili své prvotiny a doufali v úspěch. Pracoval jako song plugger, což ve volném překladu znamená omílač šlágrů. Zde mu pod rukou prošlo tisíce skladeb a díky tomu získal představu, s jakým druhem muziky by mohl prorazit. Po dvou letech práce u hudebního nakladatelství začal vydávat svá první díla. Skladba When You Want ’Em You Can’t Get ’Em sice nebyla diváky nikterak oceněna, ale mladý George se dostal do povědomí tehdejších skladatelů na slavné Broadway. Díky této skutečnosti také mohl zlepšovat svůj klavírní um po boku těch nejlepších hudebníků z celé Ameriky. Jeho prvním velkým hitem byla skladba Swanee, která zazněla v muzikálu Ala Jolsona Sinbad. Během několika málo dní byl katapultován mezi nejznámější a nejvlivnější společnost ještě věhlasnější Broadway. V roce 1919 komponoval hudbu pro první vlastní muzikál La, La Lucille. Mezi roky 1920 a 1924 potom tvořil hudbu pro sérii George White Scandals.
Rapsodie v modrém (1924)
Jednou z písní, která zazněla v této sérii byla také krátká opereta Blue Monday. Právě tato skladba zaujala jednoho z prvních dirigentů malých orchestrů Paula Whitemana natolik, že pověřil George vytvořením podobného kusu v jazzovém stylu. Ten se tohoto úkolu zhostil natolik důkladně, že přestal tvořit jakákoli jiná díla a plně se koncentroval právě na Rapsodii v modrém. Zhruba tři týdny před jejím dokončením proběhly tiskem zprávy o velkolepé premiéře díla George Gershwina. Ta se konala v Aeolian Hall a skladba Rhapsody in Blue znamenala, že se její autor zařadil mezi nejznámější skladatele v celé historii Ameriky. V originále byla rapsodie napsána pro sólový klavír a jazzový orchestr a dodnes patří k nejhranějším jazzovým skladbám nejen v Americe, ale i celém světě.
Léta na Broadwayi (1924–1929)
Po Rapsodii v modrém je George znám především jako komponista mnoha skladeb, které se staly součástí amerických zpěvníků. Většina z nich potom byla produkována především v období, které strávil na Broadway. Všechny se váží ke spolupráci, kterou navázal George se svým bratrem Irou v roce 1924. Společně komponovali hudbu i texty k muzikálu Lady Be Good! V tomto muzikálu zazněly šlágry jako Fascinating Rhythm a Oh, Lady, be Good. Písní, která nebyla řazena k tomuto muzikálu, potom byla populární balada The Man I Love.
Po Lady Be Good i nadále spolupracoval se svým bratrem a díky nim spatřily světlo světa další muzikály. Např. Tip-Toes, Oh, Kay, Strike Up the Band, Funny Face, Girl Crazy, Of Thee I Sing, ve kterých zazněly skladby jako Clap Yo’ Hands, Strike Up the Band a také píseň, která byla ve své době velmi populární Someone to Watch Over Me. I přes úspěchy, kterých dosahoval na Broadway, se rozhodl, že bude následovat svého úspěchu s Rapsodií v modrém a pokusí se zkomponovat další skladby pro klavír a orchestr. A tak přibyla na jeho kontě další známá díla. Pro sólový klavír a orchestr to bylo Concerto in F (1925), Preludes for Piano (1926) a An American in Paris (1928). An American in Paris, kterou Gershwin vytvořil poté, co navštívil hlavní město Francie, zavede posluchače do ulic Paříže 20. let. Toto dílo potom bylo druhým vrcholem tvorby Georgie Gershwina.
Hollywoodská léta (1930–1937)
I přesto, že se oba bratři přemístili do Hollywoodu, neměla tato změna žádný vliv na tempo, jakým stačili tvořit nová a nová díla. Vytvářeli skladby pro stříbrná plátna, včetně tvorby pro Freda Astaira a Ginger Rogersovou. První prací pro film byla hudba pro snímek The King of Jazz. Při jejím vytváření se setkal se svým přítelem Paulem Whitemanem, který byl u zrodu nehasnoucí slávy George Gershwina. Po tom, co bylo jeho dílo uvedeno, pracoval již na hudbě pro další film. Delicious byla píseň, která půvabně zachytila lásku dvou rozdílných charakterů. Motiv tohoto díla bylo dalším velkým úspěchem bratrů Greshwinových. V dalším díle Girl Crazy se oba vrátili k hudbě, která je proslavila na newyorské Broadway a dokázali takto vzkřísit písně jako Bidin’ My Time a But Not For Me. Během doby, kterou trávil George v Hollywoodu, se pokusil také navrátit k hudbě, která ho vynesla na výsluní. Dal takto vzniknout „Druhé rapsodii“ (The Second Rhapsody) a „Kubánské předehře“ (Cuban Overture), které ale nedosáhly očekávaného úspěchu. Ale asi největším zklamáním Georgovi kariéry byla nakonec „Americká opera“. (American Opera), kterou uvedl jako Porgy and Bess. Tato opera zobrazuje chudobu v ghettech a denní život a sny lidí žijících v nich. V době po světové hospodářské krizi ale toto téma velmi otřáslo obyvateli USA,a tak byla opera krátce po svém uvedení stažena a přestala se hrát. Populární se stala až po smrti George Gershwina v roce 1937 a až dodnes patří k nejúspěšnějším operám amerického autora. Některé skladby z této opery se dokázaly samy prosadit, jsou to např. Bess You Is My Woman Now, Summertime a I Got Plenty of Nuttin’.
Konec velké osobnosti (1937)
Jeho život měl velmi tragický konec. Co se původně zdálo jako nevinné bolesti hlavy se postupem času stávalo závažnějším a chroničtějším. Poté, co se dostavily výpadky paměti, lékaři mu po důkladném vyšetření oznámili, že má nádor na mozku a navrhli, aby se ihned podrobil chirurgickému zákroku. Bohužel se operace nezdařila a George Gershwin zemřel 11. července 1937 v Hollywoodu. Posmrtně se díky bratrovi podařilo vydat jeho do té doby neprezentované skladby.


Ve věku jedenácti psal klavírní sonáty, za které získal pochvalu od Edwarda Elgara. Ketelbey získal stipendium na Trinity College of Music v Londýně , kde se projevil jeho talent pro hru různých orchestrálních nástrojů, což se odráží v barevné orchestraci mistrně, zejména orientální inspiraci, která se stala jeho doménou. Ketelbey zastával řadu pozic včetně varhaníkem u St John je, Wimbledon, byl jmenován hudebním ředitelem londýnského Vaudeville divadle , kde se setkal se svou budoucí ženou Charlotte (Lottie) Siegenberg. I když pracoval v divadle, pokračoval v psaní vokální a instrumentální hudby. Později se stal slavným v skládání lehké, populární hudby, z nichž většina byla použita jako doprovod k němým filmům a jako náladová hudba na čajové tance.
Jednou, při provádění programu vlastní hudbu Výkon velitelství Royal , Ketelbey dal druhou ztvárnění pohybu státu procesí jeho Suite Cockney o přestávce, na žádost krále Jiřího V. , který přišel příliš pozdě slyšet provedené na začátku programu.
Byl aktivní v několika dalších oblastech včetně toho, že hudební redaktor na některé známé vydavatelství a více než dvacet let z roku 1906, sloužil hudebním ředitelem společnosti Graphophone Columbia , kde se více než 600 nahrávek byla vydána s ním vede soud Symphony Orchestra, Silver Stars Band, a další soubory.
I když není prokázáno, on je často citován jako první britský stal milionářem skladatel. V roce 1929 byl vyhlášen v "Provedení pravým list", jako "největšího žijícího skladatele v Británii", a to na základě počtu představení jeho prací.
Ketelbey měl dlouhé a šťastné manželství s herečkou a zpěvačkou, Charlotte Siegenberg (1871-1947). Po její smrti se oženil s Mabel Maud Pritchett. Nebyly zjištěny žádné děti ani manželství. Zemřel u jeho domova, Rookstone, Egypt Hill v Cowes , kde se pohyboval, aby se soustředil jen na psaní a jeho koníčkem hraní kulečníku . Jeho práce vypadl z laskavosti po druhé světové válce a v době jeho smrti mu sklouzl do neznáma, jen s pár smutečních hostů na jeho pohřbu, který se konal v Golders Green krematoriu.
Ketelbey hudba je často slyšet v rádiu. V roce 2003 hlasování v rámci programu rádia BBC Vaše sto nejlepších melodií , "Bells across the Meadows" byl zvolen třicátášestá nejoblíbenější melodie všech dob.


Světoznámý swingový klarinetista a skladatel swingové hudby. Proslavil se např. skladbami Stranger on the Shore (Cizinec na pobřeží), La vie en rose, upravil skladby Sidneyho Becheta, např. Petite Fleur a další.


Jeho symfonické opusy patří ke světové špičce a jsou obvyklou součástí všech významnějších přehlídek symfonické hudby. Síla jeho melodické invence uchvacuje dodnes odborníky i laiky a brala dech i skladatelovým současníkům (je znám Brahmsův výrok: „Dvořákova témata pro vedlejší myšlenky by mně docela stačila i na myšlenky hlavní…“).
Proslavil se svými symfonickými díly a velkými vokálně-instrumentálními skladbami, neméně však i koncertními skladbami a operami. Jedná se o čelního světového představitele tzv. klasicistně-romantické syntézy. Za zmínku jistě stojí i to, že první skladba, která zazněla po přistání na Měsíci, byla Novosvětská symfonie.
Dětství
Narodil se a vyrůstal v Nelahozevsi blízko Kralup nad Vltavou a Veltrus nedaleko od Prahy (severním směrem). Jeho otec František byl řezníkem, hostinským a také hráčem na citeru. Otec původně pro syna rovněž plánoval práci řezníka. V letech 1853–1856 mladý Antonín pobýval ve Zlonicích, kde se ho ujal místní učitel a varhaník Antonín Liehmann, který odhalil jeho mimořádný hudební talent (hrál na housle, klavír, varhany).
V šestnácti letech tedy Dvořák odešel do Prahy studovat varhanickou školu. Zároveň hrál na violu v orchestru Prozatímního divadla pod vedením Bedřicha Smetany.
Dospělost
Kvůli zvýšení příjmu mladý Dvořák poskytoval lekce hry na klavír. Právě tak se seznámil se svou budoucí manželkou. Původně se zamiloval do své žačky Josefíny Čermákové, ta ale neopětovala jeho city a vdala se za jiného. V roce 1873 se oženil s její mladší sestrou Annou. Spolu pak měli devět dětí, ze kterých tři zemřely ještě v dětství.
Velmi brzo Dvořák začal skladatelskou dráhu. Jeho manželka skladby poslala tehdy výrazné osobnosti hudebního romantismu Johannesu Brahmsovi, který jej posléze doporučil jako skladatele berlínskému nakladateli Simrockovi. Pro něho pak v roce 1878 napsal první řadu Slovanských tanců a díky vynikajícím kritikám se rázem proslavil po celém světě.
Úspěšně se uplatnil i jako dirigent svých skladeb. Roku 1884 byl pozván do Londýna, aby dirigoval svou Stabat Mater, vokálně-instrumentální dílo, složené po smrti jedné z jeho dcer. Setkal se s ohromujícím úspěchem a získal tak silné vazby na anglickou hudební scénu, kde ho vynikající výkony souborů sborového zpěvu motivovaly k dalšímu kompozičnímu úsilí v oblasti skladeb vokálně-instrumentálního charakteru. Jeho Rekviem, poprvé uvedené v roce 1891 v Birminghamu pod skladatelovou taktovkou (česká premiéra se uskutečnila v Národním divadle v Praze v dubnu roku 1892), bylo vyvrcholením této činnosti a řadí se mezi umělecky nejpřesvědčivější skladby tohoto druhu vůbec. Na základě všech úspěchů získal doktorát v Praze a Cambridge.
Americké angažmá (1892–5)
V roce 1892 byl Dvořák obeslán dopisem ze Spojených států amerických. Zakladatelka americké národní konzervatoře v New Yorku, Jeanette Thurberová, se ho snažila získat jako ředitele této instituce. Nejprve sice váhal, ale pak nabídku přijal. Jeho pobyt ve Spojených státech amerických v letech 1892–1895 mu přinesl další pocty a definitivně i světovou proslulost.
Hlavním Dvořákovým úkolem v Americe bylo pomoci najít americké hudbě tvář. Podle českého skladatele se tak mělo stát především díky inspiraci indiánskou a afroamerickou hudbou. Jeho žák Harry Burleigh, jeden z prvních černoškých skladatelů, Dvořákovi na jeho žádost předvedl kouzlo amerických spirituálů.
Kvůli problémům s vyplácením honoráře se však Dvořák nakonec vrátil do Prahy, svou roli v tom ale sehrála i jeho stále stoupajíc prestiž v Evropě a stesk po domově.
Poslední léta
Po návratu do Čech Dvořák především odpočíval s rodinou na venkově. V této poslední fázi tvorby se mu pak stal inspirací český folklór.
V roce 1901 se stal profesorem na pražské konzervatoři, kde vychoval řadu významných českých skladatelů, jakými byli např. Vítězslav Novák, Oskar Nedbal a Josef Suk starší. Josef Suk se seznámil a později oženil s Dvořákovou dcerou Otilií a stal se tak jeho zetěm. Dvořákovy šedesáté narozeniny v roce 1901 se staly národní událostí.
Antonín Dvořák zemřel po pěti týdnech nemoci na srdeční selhání. Stalo se tak 1. května 1904. 5. května byl pohřben na Vyšehradském hřbitově. Zanechal po sobě mnoho nedokončených prací.




V současnosti je znám především svým cyklem symfonických básní Má vlast a operami Libuše a Prodaná nevěsta. Jeho skladby vznikaly v období romantismu.
Narodil se po deseti dcerách do rodiny sládka v Litomyšli 2. března 1824.
Smetana se již od svých 4 let na popud svého otce věnoval hudbě. Učil se hrát na housle a později i na klavír. V šesti letech poprvé vystoupil na veřejnosti s předehrou k Auberově opeře Němá z Portici u příležitosti akademie filosofů.
V první třídě byl Smetana premiantem třídy, ale stupňovitě se zhoršoval. V průběhu druhé třídy se jeho rodina přestěhovala do Jindřichova Hradce, a proto druhou třídu opakoval. Po absolvování základní školní docházky šel studovat gymnázium v Plzni, ale studiu se moc nevěnoval. V 15 letech při návštěvě příbuzných v Novém Městě nad Metují milostně vzplanul ke své o rok starší sestřenici Louise. Se svými rodiči se zúčastnil Jiřinkové slavnosti. Zkomponoval polky Louisina polka a Jiřinková polka. Po odmaturování odešel za prací do Prahy, kde studoval hudbu u Josefa Proksche, sám se živil jako učitel hudby v rodině hraběte Leopolda Thuna.
Roku 1848 založil svůj vlastní hudební ústav a roku 1849 se oženil s Kateřinou Kolářovou, s níž měl během 5 let čtyři dcery: Gabrielu, Bedřišku, Kateřinu a Žofii (která přežila). Smrt hudebně nejtalentovanější dcery Bedřišky zasáhla Smetanu natolik, že na její památku zkomponoval klavírní Trio g moll.
Léta 1856–1861 strávil ve švédském Göteborgu, kde komponoval další polky a řídil koncerty klasické hudby. Při návratu do Čech mu v roce 1859 zemřela v Drážďanech jeho první žena. Její památce Smetana věnoval třetí část kvarteta Z mého života. V Čechách pak často pobýval v Obříství, kde se v roce 1860 oženil podruhé s Barborou („Betty“) Ferdinandovou. Ještě se na rok vrátil do Švédska. Poté se marně ucházel o místo ředitele Pražské konzervatoře a potýkal se s finančními problémy.
Úspěch mu zajistilo až uvedení opery Braniboři v Čechách a Prodaná nevěsta, kterou složil v letním sídle v Obříství. Za Branibory v Čechách také získal cenu za nejlepší českou operu a finanční odměnu 600 zlatých (tehdejší celoroční plat učitele), kterou vypsal hrabě Jan Nepomuk František Harrach. Ale první opravdovou typicky českou operou byla až Prodaná nevěsta, kterou zamýšlel jako satiru maloměšťácké společnosti. Díky tomuto úspěchu se v roce 1866 stal dirigentem v Národním divadle.
Nemoc
Po roce 1870 se začal zhoršovat jeho zdravotní stav. Náhle trpěl úpornými kožními vyrážkami a řadou dalších obtíží. Podle dobových dokumentů Smetanu trápilo „zapálení močového měchýře“, často u něho docházelo ke „krčním katarům“, měl závratě a zvracel. Mikroskopické vyšetření prokázalo, že zánět těžce postihl také ušní kůstky, což vedlo k postupné ztrátě sluchu. Nakonec se dostavily i psychické potíže. Trpěl také velmi bolestivým a hnisavým zánětem kůže, dlouho pokládaným za příznaky jinak nebolestivých syfilitických vředů. Poslední léta svého života strávil Smetana u své dcery Žofie a jejího manžela v myslivně v Jabkenicích u Mladé Boleslavi (žil zde od roku 1875). V roce 1881 bylo předčasně otevřeno Národní divadlo, kde byla na počest korunního prince Rudolfa provedena Smetanova opera Libuše. Smetana nebyl záměrně pozván, ale přesto se do budovy dostal a s princem Rudolfem se setkal. Tehdy se Rudolfovi svěřil, že je již šest let zcela hluchý. O rok později, roku 1882, se Smetana zcela zhroutil. Od té chvíle již jen nesmyslně blábolil, někdy stával celé hodiny u okna a mával neexistujícím davům, trpěl sluchovými a optickými halucinacemi, nepoznával své blízké a přátele. 22. 4. 1884 byl převezen do pražského Ústavu pro choromyslné v Praze-Kateřinkách. Chorobopis zaznamenává: ...nemůže vzpřímeně stát...V noci se probouzí, křičí a nesrozumitelně mluví. Polyká s obtížemi, polkne jen tekutinu....Zřejmě je pronásledován nepříjemnými představami....Bedřich Smetana umírá 12. 5. 1884. Těžké poslední chvíle skladatelova života popsal Antonín Sova v básni Smetanovo kvartetto „Z mého života“.
Až do konce 20. století převládal názor, že důvodem těchto komplikací byl syfilis. Teorii o onemocnění syfilidou zmiňuje např. i rakouský patolog prof. Mudr. Hans Bankl ve své knize Život a smrt slavných (v Praze vydáno roku 2004), kde cituje ze Smetanovy pitevní zprávy a dodává: Tento nález popisuje pouhým okem rozpoznatelné změny na mozku při progresivní paralýze. Doktor Jiří Ramba, který zkoumal lebku Bedřicha Smetany počátkem 21. století, však dospěl k názoru, že příčinou byla osteomyelitida. Nechal zhotovit rentgenové snímky a lebku přeměřil. Zjistil, že Smetana měl výrazně menší pravou část obličeje, kterou se v pozdějším věku snažil zakrýt mohutným plnovousem. Na obličejových kostech měla Smetanova lebka jednoznačné známky dlouhodobého infekčního zánětu – osteomyelitidy. Podle Ramby patrně Smetana jako jedenáctiletý v době, kdy pobýval v Jindřichově Hradci, utrpěl těžké zranění a přechodně ztratil sluch. Došlo k tomu nejspíš při explozi skleněné láhve naplněné střelným prachem, kterou chlapci zakopali na poli. Výbuch vmetl Smetanovi do obličeje střepy, čerstvě pohnojenou půdu a navíc mu ránu vymyli nečistou vodou z nedalekého rybníka Vajgaru. Vznikl zánět, který Smetana i při tehdejší neznalosti antibiotik a dalších léků přežil. Zánět později přešel do chronického stádia a zachvátil mozkové pleny, čímž Ramba vysvětluje nejrůznější obtíže, které musel skladatel po celý život snášet.
Ani obtíže a hluchota ho ale nezlomily a zkomponoval opery Tajemství, Hubičku a Čertovu stěnu, oba smyčcové kvartety, klavírní cykly Sny a České tance, řadu sborových děl, dokončil cyklus Má vlast a začal nový cyklus symfonických tanců Pražský karneval.




Raymond, se narodil ve Vídni, jako třetí dítě (po dvou dcerách) Vinzenzu Veselému, pracovníku rakouských státních drah a jeho manželce Henriette, rozené Dluhošové. Oba rodiče byli českého původu. Měli v úmyslu dát svého syna studovat hornictví po střední škole a měl udělat kariéru ve státní službě. Po předčasné smrti obou jeho rodičů, Raymond studoval na obchodní akademii a cvičil se jako bankéř.
Raymond skládá operetní hudbu, a i velké množství skladeb pro filmy. Šlágry, kterými byl velice úspěšný v roce 1920 a 1930 a které bylo často slyšet jako zpěv nebo hvízdání v ulicích. Stal se světově proslulým svými 1925 písněmi "Ich hab Mein Herz v Heidelbergu verloren" ("Ztratil jsem srdce v Heidelbergu "), a jeho kousky byly považovány za velmi typické ve stylu roku 1920, a to zejména "Ich hab das Fräulein Helen Baden seh'n" ("Já viděl Helenu v bazénu náhodou") nebo "Ich Reiss mir eine Wimper aus " (" Já jsem ztratil řasu ").
Kvůli slabému srdci, strávil vojenskou službu u společnosti, která sloužila k propagandě vojenského vysílače Bělehrad. Po válce si vzal krátkou dovolenou z Rozhlasového orchestru Salzburg a odešel do Hamburku, kde dokončil své poslední dvě operety, Geliebte Manuela (Manuela milovaná) a Flieder aus Wien (Šeříky z Vídně).
V roce 1951 se přestěhoval do nového domova v Überlingen, kde strávil tři roky se svou mladou ženou Evou-Marií předtím, než umřel na selhání srdce krátce před narozením svého syna Thomase. Jeho mramorový hrob se nachází v Überlingen, na břehu Bodamského jezera a je ozdoben lyrou. Pro připomenutí osmdesátého roku svého narození, byla po něm pojmenována ulice ve čtvrti Donaustadt.




Narodil se a většinu života prožil v Bergenu, jeho otec Alexander Grieg však byl Skot. Griegova matka Gesine Judithe Hagerup byla inteligentní a kulturně zaměřená žena s velikým hudebním talentem, hudbu také profesionálně učila. Na klavír učila hrát Edvarda již od jeho šesti let, navíc se u Griegů scházela hudbymilovná společnost, a tak se již od brzkého dětství seznamoval s hudbou Mozarta či Chopina. Grieg studoval na konzervatoři v německém Lipsku a později u dánského skladatele Nielse W. Gadeho. Založil spolek Euteripe pro pěstování skandinávské hudby. Byl velkým vlastencem a republikánem. Spolupracoval s Henrikem Ibsenem. Tvořil krátké skladby, drobné, intimní, komorní, které měly vyvolat náladu (zamilovanost, pohodu, klid). Bezmezně miloval norskou přírodu. Všechny svoje skladby dokázal koncertně zahrát a dirigovat.
Dnes je však často nespravedlivě opomíjen, přestože některé jeho skladby, jako například Ve sluji Krále hor nebo Ráno ze suity Peer Gynt, jsou velice často hrány a řadí se do zlatého fondu klasické hudby. Největší oblibu si Grieg získal u Norů, kteří ho velice uznávali a také jim byla jeho hudba nejbližší. Když v roce 1907 zemřel, jeho pohřbu se zúčastnily tisíce lidí. Dnes je jeho popel, společně s popelem jeho ženy, uložen ve skále poblíž jeho domu.




Narodil se v Kongsberg jako syn superindendenta Matthias Wilhelm Sinding (1811-1860) a Cecilie Marie Mejdell (1817-1886). Byl bratrem malíře Otto Sindinga a sochaře Stephana Sindinga . V listopadu 1898 se oženil s herečkou Augusta Gade.
Studoval hudbu nejprve v Christianii před odchodem do Německa, kde studoval na konzervatoři v Lipsku u Salomon Jadassohna a byl pod hudebním vlivem Wagnera a Liszta . Žil v Německu většinu svého života, kde získal pravidelné dotace od norské vlády. V roce 1920-21 odešel do Spojených států amerických , aby vyučoval skladbu celou sezónu na Eastman School of Music v Rochesteru, New York . V roce 1924 dostal bývalý domov Henrika Wergelanda, jako čestné bydliště. Zemřel v Oslu.




Dětství
Narozen v Tupelu 8. ledna 1935 v 3.30 jako dvojče o půl hodiny dříve narozeného Jesse Garona, který se ovšem narodil již mrtvý. Rodiče Gladys Presley, rozená Smith, a Vernon Presley pocházeli z velmi chudých poměrů, tzv. white trash, což je americký ekvivalent pro největší chudinu bílé pleti. Ačkoliv Elvis později popíral jakékoliv náznaky dřívější chudoby ("Vždy u nás bylo jídlo, vždy jsem měl v čem chodit") ve skutečnosti byla situace Presleyových velmi špatná, obzvláště když Vernon byl v květnu 1938 odsouzen k dvouletému žaláři za padělání směnky a rodina se musela vystěhovat z bytu pořízeného na splátky. Právě v této kritické době, kdy Gladys s malým Elvisem putovala po celé rodině, vznikla nepřirozená Elvisova fixace na svou matku. V roce 1945 se Elvis zúčastnil pěvecké soutěže s písní "Old Shep" a opět je zde nutné popřít legendu tvrdící, že malý zpěvák tuto soutěž vyhrál. Ve skutečnosti skončil pátý a vyhrál druhou cenu – volnou celodenní vstupenku na kolotoče. Rok na to dostává k svým 11. narozeninám svou první kytaru. Základní akordy Elvise naučil strýc Vester, hlavním zdrojem výuky se však pro budoucího krále rock and rollu stal pravidelný poslech bluesových a country nahrávek, díky kterým si Elvis vypiloval bezchybný hudební sluch. V roce 1948 se pak rodina přestěhovala do Memphisu s vyhlídkou na lepší budoucnost. Elvis zde neměl mnoho přátel, ale hudba ho očarovala natolik, že mu plně vynahradila absenci běžných klukovských zážitků. V červnu 1953 Elvis ukončil střední školu a druhý den nastoupil jako šofér do firmy Electric Co.
Vše začíná
V srpnu 1953 vstupuje do studia Sun Records, vlastněného Samem Philipsem, kde jako první nahrál Elvis tehdy populární balady My Happiness and That's When Your Heartaches Begin v Sun Records jako dárek pro svoji matku. Tahle legenda se ve skutečnosti nezakládá na pravdě. Malou desku Elvis nahrál v srpnu 1953, tedy čtyři měsíce od narozenin jeho matky. Pravý důvod byl ten, že Elvis chtěl otestovat sám sebe, jak vlastně zní. Za první vydělané peníze koupil své matce růžový Cadillac. Příběh o dárku pro matku si později vymyslel Elvisův manažér plukovník Parker. Mnoho lidí si myslí, že si Elvise při zpěvu všiml sám majitel společnosti Sam Phillips, ale pravda je jiná. První, kdo zaznamenal jeho talent byla Samova sekretářka. Phillips tou dobou hledal „bělocha s černošským hlasem“ a rozpoznal Elvisův zázračný potenciál. V červnu 1954 nahráli bluesovou píseň That's All Right (Mama) a na druhou stranu původně bluegrassovou Blue Moon of Kentucky. V tehdejší době byl ovšem velký problém prorazit s černošskou hudbou, nicméně časem se to podařilo. Druhým Elvisovým singlem bylo Good Rockin' Tonight společně s I Don't Care if the Sun Don't Shine.
Rozjezd
V únoru 1955 se jeho kariéry ujal nový manažer Tom Parker a události nabraly rychlý spád. Elvis přešel k velké nahrávací společnosti RCA Records, roku 1956 nazpíval první singl pro RCA Records Heartbreak Hotel, jehož se rychle prodalo přes milion kopií. Od ledna 1956 se také začal objevovat v televizi, velmi známé je jeho vystoupení před kamerou 5. června 1956 s písní Hound Dog, při které nedokázal pořádně „stát na značce“ a poněkud improvizoval. V říjnu téhož roku vystoupil dokonce ve slavné Ed Sullivan Show. Jeho prvním filmem byl Love Me Tender (1956), mezi jeho nejlepší filmy patří Jailhouse Rock (1957) a King Creole (1958).
Uncle Sam
V prosinci roku 1957 obdržel předvolání k nástupu na vojnu. Díky odkladu nástupu do března 1958 se podařilo dokončit film King Creole a 24. března 1958 Elvis narukoval a byl umístěn do Friedbergu v Západním Německu. Během služby v Německu poznal svoji budoucí manželku, tehdy čtrnáctiletou Priscillu Beaulieu. 5. března 1960 se vrátil do USA. Ještě v témž roce natáčí dva celovečerní filmy G. I. Blues a Flaming Star se stejnojmennou písní (Flaming star, don´t shining). Po návratu z vojny je rock and roll na ústupu a Presley se obrací k pomalým baladám (It's Now or Never – píseň na motivy známé italské O sole mio). Také vystoupil v pořadu NBC nazvaném Welcome Home Elvis společně s Frankem Sinatrou a zpívají mix písní Witchcraft/Love Me Tender.
Filmové období
V šedesátých letech pokračuje v natáčení filmů, které nesplňovaly Elvisova očekávaní a staly se z nich spíše "lacinější" muzikály. Celkem natočil ještě dalších 24 celovečerních filmů. Především ale točí filmy a soundtracky, přičemž jde spíše o kvantitu než o kvalitu.
Comeback
Zatímco popularita Beatles a jiných stoupá, Elvisova popularita klesá. Sám proto poněkud ustupoval ze slávy, aby se roku 1968 vrátil na výsluní ve velkém stylu. Po osmileté odmlce konečně vystupuje v televizi, a to zcela sám. Jen jemu věnovaný pořad „’68 Comeback Special“ vysílaný NBC musel uchvátit snad každého, šlo bez pochyby o Presleyho nejzdařilejší vystoupení před televizními kamerami. Rázem z něj byl opět vládce showbyznysu. Úspěšný byl jak soundtrack z jeho comebacku, tak singl „If I Can Dream“, začal opět vystupovat na živo, zkrátka návrat, jak se patří. Po sedmi letech mimo žebříčky popularity se roku 1969 dostává na první místo s písní Suspicious Minds, v Západním Německu se dostal na první místo s písní In the Ghetto a ve Velké Británii v roce 1970 s The Wonder of You. Roku 1972 nahrává velmi populární píseň Burning Love, která se umístila na 2. místě hitparády.
Cesta ke konci
9. října 1973 se Elvis rozvádí, přibírá na váze, přehání to s „léky“, nicméně stále vystupuje na koncertech a nahrává písně. Mezi lety 1969 a 1977 absolvuje 1094 zcela vyprodaných vystoupení. Je prvním umělcem, který ve čtyřech vystoupeních za sebou vyprodal Madison Square Garden v New Yorku ve dnech 9.–11. června 1972. V úterý 16. srpna 1977 je nalezen svojí snoubenkou Ginger Aldenovou mrtev na podlaze koupelny ve svém domě nazvaném Graceland v Memphisu. Mnozí lidé věří, že zemřel na předávkování drogami. Oficiální verze se však přiklání k tomu, že příčinou smrti byl srdeční infarkt. Po jeho smrti se jeho sídlo Graceland proměnilo v muzeum a stalo se druhým nejnavštěvovanějším domem v USA hned po Bílém domě. Každoročně se sem sjíždějí davy fanoušků, Elvisovi napodobitelé a dvojníci. Jeho písně vycházejí stále znovu a mnozí lidé dodnes věří, že nezemřel a jednou se vrátí. Bezpochyby můžeme Elvise Presleyho zařadit mezi nejlepší zpěváky světa.


Dětství
Bylo o ní napsáno mnoho biografií, ale přesto je její život zahalen tajemstvím. Narodila se 19. prosince 1915 v pařížské čtvrti Belleville, kde tehdy žilo mnoho imigrantů. Údajně přišla na svět na chodníku v Rue de Belleville, číslo 72. V jejím rodném listu je nicméně uvedena Nemocnice Tenon, která se nachází ve 20. pařížském obvodu, kam spadá i Belleville. Křestní jméno dostala po britské zdravotní sestře Edith Cavell, popravené za pomoc francouzským vojákům k útěku z německého zajetí v první světové válce. Piaf je francouzský hovorový výraz pro vrabce, tuto přezdívku dostala o dvacet let později. Její matka, Annetta Giovanna Maillard (1895–1945), se narodila v Livornu, v přístavním italském městě ležícím na západním okraji Toskánska. Po otci zdědila francouzsko-italský původ, po matce byla marocká Berberka. Annetta Giovanna Maillard zpívala v kavárnách pod jménem Line Marsa Louis-Alphonse Gassion (1881–1944), její otec, byl normandský pouliční akrobat, který dřív působil u divadla. Rodiče Édith brzy opustili, a tak nějakou dobu žila s babičkou z matčiny strany, Emmou (Aicha) Said ben Mohammedovou (1876–1930). Předtím než její otec v roce 1916 vstoupil do francouzské armády, aby bojoval v první světové válce, vzal ji ke své matce, která vedla v Normandii nevěstinec. Tamní prostitutky se o Édith pomáhaly starat. Ve třech letech údajně oslepla následkem keratitidy a neviděla až do svých sedmi let. Podle jednoho z jejích životopisů se Édith vrátil zrak, když prostitutky shromáždily peníze na její pouť k uctění Terezie z Lisieux, během níž se Édith zázračně uzdravila. V roce 1929, v jejích čtrnácti letech, se přidala k pouličním vystoupením svého otce po celé Francii a poprvé zpívala na veřejnosti. Pronajala si pokoj v Grand Hôtel de Clermont (rue Veron č. 18, v 18. obvodu) a šla svou vlastní cestou jako pouliční zpěvačka ve čtvrtích Pigalle, Ménilmontant a na pařížském předměstí (odtud píseň Elle fréquentait la Rue Pigalle). Spolu s nevlastní sestrou Simone Berteaut (Mômone) pak zpívaly na ulicích a prováděly různé neplechy. Édith bylo asi 16 let, když se zamilovala do poslíčka Louise Duponta S ním měla také o rok později své jediné dítě, holčičku jménem Marcelle, ale stejně jako její matka, ani Édith nedokázala zkombinovat péči o dítě s životem na ulici. O Marcelle se tedy často staral Dupont, a to až do jejích dvou let, kdy zemřela na meningitidu Jejím dalším přítelem byl pasák Albert, který jí bral část peněz z vystoupení výměnou za to, že ji nebude nutit do prostituce. Jedna z přítelkyň Édith, Nadia, raději spáchala sebevraždu, než aby se stala prostitutkou. To Édith přimělo ukončit vztah s Albertem, který ji kvůli tomu málem zastřelil.
Kariéra zpěvačky
Roku 1935 ji ve čtvrti Pigalle v Paříži objevil Louis Leplée, majitel nočního klubu, Le Gerny poblíž Avenue des Champs-Élysées, který navštěvovali lidé z vyšších i nižších tříd. I přes její obrovskou nervozitu ji přesvědčil, aby zpívala. Poprvé ji divákům představil jako Môme Piaf (tj. Opuštěné vrabčátko, Malé vrabčátko, Vrabčí mládě), přičemž se nechal inspirovat jejím malým vzrůstem - měřila pouhých 142 cm. Tato přezdívka, a zároveň umělecké jméno, Édith zůstala po celý život. Leplée ji naučil základy vystupování na jevišti a doporučil jí, aby si na vystoupení oblékala černé šaty, které se pro ni pak staly příznačnými. Rozjel velkou reklamní kampaň, která přitáhla mnoho celebrit včetně herce Maurice Chevaliera, a která byla završena Édithinou premiérou. Vystoupení v nočních podnicích vedla ještě toho roku k natočení jejích prvních dvou nahrávek jedna z nich pocházela z pera Marguerite Monnot, ta s Édith Piaf spolupracovala prakticky po celý její život. 6. dubna 1936 byl Leplée zavražděn, Piaf byla vyslýchána a obviněna ze spoluúčasti na vraždě, ale nakonec byla zproštěna obžaloby. Lepléeho však zabili kriminálníci, kteří se dříve pohybovali v Édithině okolí. Celá kauza na ni vrhla negativní světlo a ohrožovala tak její kariéru. Aby si napravila renomé, najala si Ryamonda Assa, se kterým měla milostný poměr. Raymond změnil její pseudonym na Édith Piaf odháněl od ní všechny nežádoucí známé a pověřil Monnot, aby psala pro Édith skladby zobrazující nebo alespoň narážející na její předchozí život na ulici. V roce 1940 hrála v úspěšné jednoaktové hře Le Bel Indifférent Jeana Cocteaua. Získala si mnoho prominentních přátel jako M. Chevaliera nebo básníka Jacquesa Borgeata. Mnoho textů k písním si psala sama a spolupracovala se skladateli na hudbě. Roku 1944 objevila Yvese Montanda a stala se jeho učitelkou a milenkou. Po roce se stal jedním z nejpopulárnějších zpěváků ve Francii a rozešel se s ní, když byl skoro stejně slavný jako ona V Paříži byla v té době velmi žádanou a velmi úspěšnou kabaretní umělkyní. Po válce se stala mezinárodně známou hvězdou, objížděla Evropu, Spojené státy americké nebo Jižní Ameriku. Příležitost stát s ní na jevišti měl i Atahualpa Yupanqui (Héctor Roberto Chavero), nejvýznamnější argentinský lidový hudebník, který debutoval v červenci 1950. Na začátku 50. let také pomohla nastartovat kariéru Charlese Aznavoura, když ho s sebou vzala na turné po Francii a Spojených státech a nahrála některé jeho písně. V USA nejdřív neměla příliš velký úspěch, tamější publikum na ni pohlíželo jako by byla bez energie. Nicméně poté, co vyšla velmi kladná recenze jednoho prominentního newyorského kritika, její popularita vzrostla natolik, že se osmkrát objevila v pořadu Eda Sullivana a dvakrát vystupovala v Carnegie Hall (1956] a 1957). Vlajková píseň Édith Piaf, La vie en rose byla napsána v roce 1945, v roce 1998 získala cenu Grammy Hall of Fame Award. Trvalé slávy dosáhla Édith Piaf v nejznámějším pařížském kabaretu Olympia Bruna Coquatrixe, kde vystupovala v sérii koncertů v období mezi lednem 1955 a říjnem 1962. Nahrávky z pěti z těchto koncertů (1955, 1956, 1958, 1961, 1962) byly vydány na CD a nikdy se nepřestaly vydávat. Koncerty probíhající roku 1961 byly věnované záchraně kabaretu před krachem, tehdy Édith debutovala s písní Non, je ne regrette rien. V dubnu roku 1963 Édith Piaf nahrála svou poslední píseň s názvem L'homme de Berlin.
Druhá světová válka
Během druhé světové války často vystupovala na společenských akcích německých jednotek a mnoho lidí ji označilo za zrádkyni. Po válce se nechala slyšet, že pracovala pro francouzské hnutí odporu proti německé okupaci Résistance, přestože pro to neexistuje žádný důkaz. I tak si ale udržela národní i mezinárodní oblibu.
Osobní život
Její životní láska, ženatý boxer Marcel Cerdan, zemřel při letecké nehodě v říjnu 1949 během letu z Paříže do New Yorku, kde se s ním Édith měla setkat. Jejich milostný poměr obletěl celý svět a zaplnil titulní stránky novin V roce 1951 se Piaf vážně zranila při automobilové dopravní nehodě spolu s Charlesem Aznavourem. Zlomila si dvě žebra a ruku a poté měla velké problémy se dostat ze závislosti na morfinu a alkoholu. Další dvě téměř smrtelné autonehody, které prodělala, situaci zhoršily. Zpěvák Jacques Pills ji třikrát vzal na léčení závislosti, ale bez valného výsledku. Piaf se vdala za zpěváka Jacquesa Pillse v roce 1952 (za družičku jim šla Marlene Dietrichová) a rozvedla se s ním o čtyři roky později. Roku 1962 si vzala Théa Sarapa, šestadvacetiletého řeckého kadeřníka, který se stal zpěvákem a hercem.
Smrt a odkaz
Zemřela na rakovinu jater 10. října 1963 v Plascassier u Grasse ve věku 47 let. Je pohřbena na Hřbitově Pere-Lachaise v Paříži, její hrob patří mezi nejnavštěvovanější.


Zpěvák lyrického barytonu Milan Chladil se narodil v rodině zajištěného brněnského krejčího, který svého jediného syna vedl především k tomu, aby se vyučil řemeslu. Maminka byla v domácnosti a do "záležitostí" svých mužských příliš nezasahovala. Po vyučení si mladý krejčí našel první angažmá v Orchestru Erika Knirsche (předtím zpíval pohostinsky v Rajhradu podle svého velkého vzoru R. Cortése), kde působil od r. 1949 do r. 1954 a poté přešel ke Zdeňku Bartákovi.
Zároveň začal studovat konzervatoř v Brně, ovšem studia zakončil už na pražské konzervatoři a přestože pamětníci vzpomínají, že hudební školu snad ani nepotřeboval, sám Chladil na dokončení svého muzikálního vzdělání důsledně trval. Už od mládí byl velmi činorodý, vynikal v mnoha sportech- v tenise, v házené, volejbale, pétanque a pochopitelně ve fotbale, kde byl velkým fandou Slávie. Jeho kolegové a kamarádi z hudební branže - Karel Hála a Karel Bláha na něj vzpomínali jako na neúnavného organizátora společenských akcí a také mnoha "kanadských žertíků"- např. zpěvák a Chladilův velký přítel Milan Drobný dává dodnes k lepšímu historku, kdy ho kamarád - vtipálek dokonale mystifikoval kukačkami, kdy místo očekávaného lesního ptáčka vykoukla (a dokonce i zakukala) hlava Lenina!
V polovině 50. let "zakotvil" v Orchestru Karla Vlacha a kromě sólových písní- Santa Anna Maria, Té, kterou mám rád, Až na severní pól, Dívka, jež prodává růže nebo Toulavá vytvořili společně s Yvettou Simonovou nezapomenutelný pár. Jejich duety O nás dvou, Děti z Pirea, Sentimentální nebo Kde je tvůj pláč svého času "trhali" žebříčky tehdejších hitparád. Pochopitelně se ani tito zadaní interpreti (Y. Simonová byla manželkou dirigenta Vlacha) nevyhnuli spekulacím, že jejich náklonnost v písních se přenesla i do reálného života, ovšem oba všechny dohady rázně odmítli. Třicátník Chladil byl šťastně ženatý se svou Aninou (jak manželce říkal) a vychovávali dceru Alexandru (dnes provdaná Grygarová).
V lecčems populární zpěvák jakoby předběhl dobu - i čase tuhé normalizace, kdy kvalitní kosmetika byla nedostupná, si uměl vždy sehnat "západní" Old Spice. Na druhou stranu- přesto, že několikrát ročně vystupoval v Rakousku i Německu, nikdy se germánskému jazyku nenaučil. Také po své mamince "zdědil" sběratelskou vášeň- jeho garáž byla, jak vzpomínali kamarád Karel Sopr nebo hlasatelka Milena Vostřáková, plná "relikvií z cest i domácích výprodejů".
V uvolněných šedesátých letech si zazpíval několikrát i v televizních filmech a inscenacích - Revue pro banjo (1963), Zelená pro Kmocha (1967) nebo Písničky roku (1971), spoluzakládal kapely Metronom, Šest stréců a Kapelu Vladislava Slunéčka.
Podílel se také na TV pořadech Album Supraphonu v letech 1962-67, přičemž ten z r. 1964 si užil s oceněním Stříbrný slavík. Sólově i v duetu s Y. Simonovou vystupoval v oblíbeném Televarieté, My dva a čas nebo Scházeli jsme se na Vlachovce a ředitele Pekaře z nemocnice v Boru si "střihl" v parodii na Dietlův úspěšný seriál - Zpěváci na kraji nemocnice (1982).
Velmi pěkně a vděčně vzpomíná na Milana Chladila i Dáša Cortésová, dcera zpěváka Rudolfa Cortése - o 10 let starší jazzman trpěl koncem 70. let Alzheimerovou chorobou, která ho pochopitelně ničila nejen pěvecky, ale kamarád Milan ho na zájezdy bral do poslední chvíle. Velmi tragickou událostí, která ho provázela po zbytek života, byla smrtelná nehoda, kdy populární zpěvák usmrtil 17-ti letou dívku, která mu vběhla pod kola vozu - ale takové rány už život uštědřuje.
Milan Chladil žil příliš naplno a nekontrolovaně - jakoby podvědomě tušil, že se vysokého věku nedožije - koncem června 1984 zkolaboval přímo cestou z vystoupení v Příbrami a ani rychlá lékařská pomoc mu už život nezachránila, zemřel v pouhých třiapadesáti letech.

Autor: Angelika2808


Rudolf Cortés, rodným jménem Rudolf Kraisinger, byl český herec a zpěvák. Jednalo se o zpěváka populárních písní, o muže s velice krásným, sytým a sametově hebkým hlasem barytonového rozsahu, o člověka, který se stal jedním z nejpopulárnějších československých zpěváků popmusic v 50. letech 20. století.
Kromě toho byl i hercem, zahrál si řadu menších či epizodních rolí v několika českých filmech. Mimo jiné je od padesátých let znám také z Divadle estrády a satiry (pozdějšího Divadla ABC) coby významný divadelní představitel ústřední postavy ve hře Limonádový Joe aneb koňská opera, ve které byl mimořádně úspěšný (ve stejnojmenném filmu tuto postavu posléze hrál Karel Fiala a zpíval Karel Gott, Rudolf Cortés si zahrál v tomto filmu pouze velmi malou epizodní roli).
Otec Rudolfa Cortése Rudolf Kraisinger byl synem Víta Kraisingera a Marie rozené Kreismannové z Plzně. Povoláním byl bednář. Matka Rudolfa Cortése se jmenovala Mercedes rozená Cortés. Narodila se Sao Paulu v Brazílii. Byla dcerou Manuela Cortése, restauratéra v Sao Paulo, a Marie rozené Rodriguézové narozené ve Španělsku.
Cortésův otec se seznámil se svou budoucí ženou Mercedes Cortésovou během pracovního pobytu v Uruguayi v Jižní Americe, kde pracoval jako bednář při stavbě pivovaru v Montevideu. Po svatbě v Uruguayi potom žili oba v Čechách. Narodili se jim dva synové. Oskar se narodil ještě za nuceného pobytu manželů ve Španělsku, když jejich cestu do Čech přerušilo zadržení jejich lodi ve Španělsku v důsledku vypuknutí války. Rudolf se narodil 16. března 1921 v Plzni.
Rudolf Cortés se v letech 1935–1942 vyučil a pak pracoval jako samostatný kožešník ve Velkozávodě s kožešinami v Praze. Od roku 1940 zpíval v pěveckém spolku Smetana, zpíval 1. bas. Později vystupoval i v Komorní zpěvohře.
Po 2. světové válce se Cortés na dlouhá léta stal kmenovým zpěvákem orchestru Karla Vlacha.
Rudolf Cortés zemřel v domově důchodců v Krásné Lípě u Rumburku na následky Alzheimerovy choroby, jejímiž prvními příznaky začal trpět již v roce 1968.
Příjmení si dal po své matce Mercedes Cortésové – v roce 1955 se Rudolf Kraisinger oficiálně nechal přejmenovat na Rudolfa Cortése. 12. září 1955 Odbor pro vnitřní věci rady Obvodního národního výboru v Praze 3 povolil změnu jména Cortés namísto Kraisinger. Toto jméno pak užívala také manželka Dagmar, dcera Dagmar a syn Rudolf. V knize Rudolf Cortés, milovaný i zatracovaný na straně 117 se píše, že 30. října 1941 bylo snad poprvé kdy se v novinách psalo o Cortésovi, kde mu skomolili jméno na Richard Cortéz. Jméno Kraisinger používal jen pri zpívaní klasiky.
Rudolf Cortés zpíval 15. listopadu 1941 na svatbě svého bratra Oskara. Poprvé se oženil 22. prosince 1945 a za manželku si vzal Dagmar. V roce 1947 se jim narodilo první dítě, dcera Dagmar, a v roce 1951 pak syn Rudolf ml. V roce 1965 se rozvedli. O něco později se Rudolf Cortés oženil podruhé, jeho druhá manželka se jmenuje Alena. Narodil se jim syn David. Rudolf Cortés byl vášnivým rybářem, na každou cestu autem si brával s sebou rybářské náčiní.